#08. služba regionu

Zákonem ze 7. září 1848 bylo zrušeno poddanství - vesnice poddané se staly samosprávnými, člověk poddaný začal být svobodným a z bývalých panství byly učiněny takzvané velkostatky (viz Augustin Slavík: Panství táborské a bývalé poměry jeho poddaných.Tábor 1884, s. 137). Termín velkostatek je tedy synonymum k pojmu panství, jak dokládá i význam německého slova Domäne: „státní nebo korunní statek, doména, velkostatek, panství, obor“ (viz Karel Kadlec: Německo-české názvosloví úřední a právnické: příruční slovník pro soudy, úřady politické, finanční, poštovní, železniční, účetní, vojenské a vůbec pro úřady státní i samosprávné, jakož i pro soukromou potřebu ve styku s úřady. Praha 1926, s. 240). Termíny "Panství Pardubice", "Domaine Pardubic" a "Domän Pardubitz" se v korespondenci velkostatku běžně vyskytují až do změny jeho vlastníka po vzniku Československé republiky.

Majitelé panství, které kromě vlastního velkostatkářského hospodářství v dnešním slova smyslu zahrnovalo i územní obvod poddanských vesnic nebo měst, přišli zrušením poddanství o agendy správní a soudní, pro které byly nově zřízeny státní úřady. Přesto jim část kompetencí z bývalé vrchnostenské správy zůstala. V případě barona Dr. Richarda Drasche-Wartinberg na vymezeném katastrálním území 81 obcí a měst: Bělá, Bohdaneč, Bohumileč, Brozany, Břehy, Březhrad, Bukovina, Bukovka, Choteč, Časy, Čeperka, Čeradice, Černá za Bory, Dašice, Doubravice, Dolany, Dříteč, Drozdice, Holice, Hostovice, Hrádek, Hrobice, Hradiště, Chrčice, Jankovice, Kasalice, Kladina, Kojice, Koloděje, Komárov, Křičeň, Kunětice, Lány u Dašic, Lhota pod Libčany, Lhota pod Přeloučí, Lohenice, Mělice, Mikulovice, Moravanský, Nemošice, Neratov, Němčice, Opatovice, Ostřešany, Ostřetín, Pardubice, Pardubičky, Platenice, Podůlšany, Pohránov, Počáply, Prachovice, Pravy, Přelovice, Ráby, Roudnice, Rybitví, Rokytno, Rosice, Sedlice, Semín, Slepotice, Soprč, Spojil, Srch, Stéblová, Studánka, Škudly, Trnová, Tuněchody, Újezd, Velké Ředice, Veska, Vinařice, Višeňovice, Vlčí Habřina, Voleč, Zminný, Žáravice, Ždánice, Živanice (viz SOA Zámrsk, NAD 377 Velkostatek Pardubice 1494-1952, inv. č. 576 Prodej velkostatku 1881, karton 1).

Protože majitel velkostatku Dr. Richard Drasche-Wartinberg platil velkou část (dle zákona alespoň jednu šestinu) přímých daní z obvodu každé obce na území bývalého panství, měl výjimečné postavení v rámci obecní samosprávy - disponoval tzv. virilním hlasem ve všech obecních zastupitelstvech, přičemž mohl tam delegovat za sebe zmocněnce. Když obec přijala jakékoli usnesení bez jeho vědomí, bylo následně prohlášeno za neplatné a zrušeno (viz SOA Zámrsk, NAD 377 Velkostatek Pardubice 1494-1952, inv. č. 2102 Korespondence 1886 [1872-1887], karton 1029).

Zástupci majitele velkostatku tak mohli spolurozhodovat o všech usneseních každého obecního zastupitelstva, přičemž obcím často pomáhali v odborných ekonomických záležitostech, například při tvorbě obecního rozpočtu.

Dalšími přetrvávajícím kompetencemi bývalé vrchnostenské správy Pardubického panství na celém jeho území bylo například financování výstavby, údržby i provozu místních škol a řady církevních staveb. Drascheho velkostatek tak v návaznosti na tradici působil jako ctěný "úřad" a coby patron kunětické farnosti například místo ní v říjnu 1910 uhradil Muzejnímu spolku částku 80 K za restaurování obrazu sv. Kateřiny z hradní kaple na Kunětické hoře, kde je dodnes (viz Jan Ivanega: K provenienci vybraných obrazů ze sbírky VČM v Pardubicích. In: Východočeský sborník historický 42/2023, s. 127-133).

Protože baron Dr. Richard Drasche-Wartinberg byl patronem a podporovatelem chrámu sv. Bartoloměje v Pardubicích, zasloužil se o jeho přístavbu z roku 1912 a o vitrážemi zdobené okno vedle hlavního oltáře, které zaplatil o rok později.

Na kovových hlavních dveřích tohoto chrámu je vytepán vedle českého lva, rodového erbu Pernštejnů a znaku města Pardubic i jeho oficiálně schválený erb barona ze dne 3. 2. 1884.

Jak potvrzuje pokladní seznam příspěvků k 31. 12. 1882, Dr. Richard Drasche-Wartinberg (1850-1923) byl zakládajícím členem spolku "pro vystavení divadelního domu v Pardubicích", jehož ustavující schůze se sešla 21. 5. 1882 (viz Pavel Thein-Miloslav Huňáček: Městské divadlo Pardubice, Klub přátel Pardubicka, 2004, s.4), kterému v roce 1882 věnoval 100 zl. (viz noviny Pernštýn).

Byl  i sponzorem pardubických dostihů, jako například v neděli 24. 10. 1886: "Oznámena byla "Kunětická steeple-chase", k níž cenu dal zdejší pan baron Richard Drasche z Wartinbergu a sice 1000 zl., avšak z přihlášených 13 jezdců dostavil se na zápasiště jediný poručík šl. Grimmenstein, jenž "představil" svého koně a pak - zmizel." (viz Pernštýn, ročník VII., číslo 85, ze dne 27. 10. 1886).

Z kroniky obce Ráby víme, že „Richard Drasche, majitel panství, daroval hasičskému sboru v Rábech 100 korun [rakousko-uherských] ku příležitosti založení sboru dne 20. září 1908.“ Byl největším dárcem (druhý v pořadí věnoval 25 korun), stříkačka stála 800 korun.

Muzejnímu spolku v Pardubicích (1880), jenž byl předchůdcem dnešního Východočeského muzea, věnoval několik exponátů a také cenné diamanty. Proto byl jmenován jeho zakládajícím členem: "Prostřednictvím p. K. Šimona, tajemníka velkostatku, daroval majitel velkostatku pardubického urozený pan baron Richard Drasche z Wartinberka itacolumit z Brailie t.j. horninu, v níž jest jeden velký diamant s vypuklými stěnami a mnoho jiných menších diamantů. Ješto dar tento přesahuje cenu 200 zl., jmenuje výbor urozeného dárce zakládajícím členem musejního spolku a povinný dík vysloví zvláštním listem. Mnohocenný tento dar chovati se bude ve zvláštní skříňce. Jakmile zhotoven bude diplom, oznámí se tříčlennou deputací čestné členství p. komisaři Fil. Šedivému" (viz noviny Pernštýn, ročník X., 1889, č. 5).

Pardubickému muzeu Dr. Richard Drasche-Wartinberg daroval také obrazy malíře Zvěřiny (viz František Karel Rosůlek: Pardubicko, Holicko, Přeloučsko. Díl 3. Místopis, Pardubice [1926], s. 339), a to pod tlakem událostí krátce po vzniku Československé republiky (28. 10. 1918), když byly přijaty první zákony pozemkové reformy - zákon o obstavení velkostatků (z 9. 11. 1918), aby s nimi majitelé nemohli nakládat, vyhláška č. 288/1918 Sb. z 3. 12. 1918 o zákazu "disponování historickými a uměleckými památkami, jich přemísťování, opravování a kombinování" bez předchozího souhlasu ministerstva, a zákon o zabrání velkého majetku pozemkového (ze dne 16. 4. 2019). Šlechtic, vlastnící pardubický velkostatek, byl oporou bývalého státu, a tak jeho majetek měl být zabaven a rozdělen mezi legionáře a drobné žadatele. Protože Ministerstvo pro zásobování lidu dne 21. 5. 1919 varovalo pardubické okresní hejtmanství před rizikem odvozu „nádherných originálů obrazů a mědi­rytin“ z Lovčího zámečku v Rábech do Rakouska, okresní konzervátor dal objekt úředně zapečetit a 31. 5. 1919 zorganizoval protokolární prohlídku, které se kromě zástupců velkostatku a úředníků okresního úřadu zúčastnili jako znalci jednatel Muzejního spolku František Potěšil se správcem sbírek Josefem Musilem (viz SOkA Pardubice, NAD 1 Okresní úřad Pardubice 1850-1945, inv. č. 770.6 Věci škol, věd a umění, karton 227, s. 592-599). Čtveřice nalezených obrazů krajináře Františka Bohumíra Zvěřiny (1835–1908) měla v jejich očích „nepopiratelný význam pro české umění“, a tak doporučili jejich vyloučení z vydaného povolení k transportu a na začátku července 1919 zajistili jejich věnování Muzejnímu spolku. Je pozoruhodné, že místo skici krajiny na Velké Planině v dnešním Slovinsku, jež je v protokolu z prohlídky baronova loveckého zámku z 31. 5. 1919 uvedena jako položka čtvrtá, bylo ale úředně zabaveno a Muzejnímu spolku předáno jiné Zvěřinovo dílo (čtyři obrazy tehdy dostaly inventární čísla UO 12 - borovice, UO 13 - habr, UO 14 - borovice a UO 15 - kaštany), a tak Velká Planina do jeho majetku přibyla za neznámých okolností až později (inv. č. UO 33). Takže oněch darovaných obrazů bylo vlastně pět. Dnes je opatruje Východočeské muzeum v Pardubicích: "Zástupci Muzejního spolku měli dobré oko. Zvěřinovy kresby vyrekla­mované z Drascheho transportu patří ke krásným ukázkám jeho umění, s nímž se mohli seznámit zejména na pražské souborné výstavě autora v roce 1898. Do sbírky získali čtveřici kresebných studií stromů". Pokud ale platí následující tvrzení, že "nejzajímavěj­ším momentem celého příběhu je národní úhel pohledu, který Potěšil s Musilem uplatnili na dílo umělce, jenž působil jako rakousko-uherský kosmopolita. Ačkoliv vystudoval v Praze, sídlil ve Vídni a svůj tvůrčí věhlas postavil na mo­tivech z habsburského Balkánu. Pardubičtí muzejníci jako předsta­vitelé kulturní elity vyhroceně českého města se zjevně plně identifikovali s myšlenkou samostatného Československa a výtvarné umění instrumentalizovali jako jeden z prvků budujících identitu sebevědomého „plnohodnotného“ národa" (viz Jan Ivanega: K provenienci vybraných obrazů ze sbírky VČM v Pardubicích. In: Východočeský sborník historický 42/2023, s. 134-136), pak logicky stejné ocenění náleží i majiteli pardubického velkostatku, který tohoto malíře sponzoroval a vznik uměleckých děl umožnil, neboť uvedené - pro české umění významné - obrazy pro Lovčí zámeček zakoupil. Nepochybně také "měl dobré oko" a byl zdatným malířem.

Dobročinnost barona Dr. Richarda Drasche-Wartinberg (1850-1923) na Pardubicku skončila po vzniku Československé republiky (1918) pod politickým tlakem či na základě úředního záboru jeho nemovitostí a jejich přidělení novým vlastníkům v rámci pozemkové reformy.

Státní pozemkový úřad na základě záborového zákona č. 215/1919 Sb. vyvlastnil majetek šlechticů, loajálních k bývalému státu, a dle přídělového zákona č. 80/1920 Sb. ho předal nově vybraným vlastníkům. Nabyvatelé "velkých hospodářských celků" k majetku dostali i patronátní závazky. Velkostatek barona Drasche pečoval o celkem 9 patronátů, které rozhodnutím Státního pozemkového úřadu takto "byly přiděleny:

1. patronát bohdanečský československé akciové továrně na látky výbušné v Praze,
2. patronát pardubický Muzejnímu spolku v Pardubicích,
3. patronát dřítečský bývalému majiteli velkostatku Draschemu s majetností 250 ha pozemků,
4. patronáty přeloučský a Vosický okresu přeloučskému,
   
5. patronáty labsko-týnický, mikulovický, sezemický a ždánický okresu pardubickému.
   

Jmění patronátů (společné) bylo rozděleno zúčastněným patronátům" (viz Provedení pozemkové reformy na velkostatcích..., vydal Státní pozemkový úřad, 1921, s. 24).

Z pěti nových patronů (tedy "nabyvatelů velkých hospodářských celků")  byly 3 ve vlastnictví státu (továrna na výbušniny i okresní úřady Pardubice a Přelouč), 1 privilegovaná nezisková organizace (Muzejní spolek) a bývalý majitel velkostatku, který svůj ze záboru propuštěný majetek 250 ha pozemků přenechal řediteli banky, co na základě smlouvy se státem pozemkovou reformu financovala.

Z hlediska církevního práva způsobila pozemková reforma mnoho problémů a právní nejistoty. Největší komplikace nastávaly, pokud nemovitosti převzal stát: "Do převratu plnili patronové povinnosti patronátní podle zákona, ať již s jakýmikoli vnitřními pocity. Pozemkovou reformou majetková jistota patronů stala se labilní. Všechny břemena, která vázla na zabrané půdě, měla se hraditi z kmenového statku, t. j. z přejímací ceny podle hodnoty z let 1913-1915. Vázla-li na tomto pozemním majetku hypotéka, výměnek, nezaplacená dávka z majetku, daně, snad zatížení ze živelních katastrof a patronát nad jedním nebo snad i na několika kostely a nad to byla-li značná část půdo od kmenového statku záborem oddělena a zůstal-li kmenový statek jen ve výměře 150 ha, pak ovšem byla jistota plnění patronátních břemen značně ztenčena. Mnozí patronové bývali před pozemkovou reformou velmi loyální a vynakládali na opravy a potřeby kostelní i farní někdy více, než byli povinni. Avšak po zásahu pozemnoreformních zákonů jedni nemohli, druzí pak nechtěli plniti patronátní povinnosti. Všeobecně tedy zásahem pozemkové reformy jistota i ochota plnění patronátních povinností se zmenšila" (viz Josef Spisar: Pozemková reforma a patronátní právo. Přerov 1935, s. 59-60).

Úřední protokol z 20. 6. 1921 uvádí, že "Patronátní úřad velkostatku pardubického předává Československé akciové továrně na látky výbušné v Praze (která s nemovitostmi jí Státním pozemkovým úřadem přidělenými patronát nad farním kostelem a farou v Bohdanči a filiálními kostely v Bohdanči, Živanicích, se všemi právy a povinnostmi od 1. 11. 1920 převzala) zádušní jmění, spisy a účty, týkající se jmenovaných kostelů, jakož i kaplí, soch a různých zádušních fondů farnosti bohdanečské." Státní továrna na výbušniny Explosia od Drascheho zástupců získala zádušní jmění v celkové hodnotě 117.906,78 Kč a obsáhlý spisový archív (viz SOkA Pardubice, NAD 1 Okresní úřad Pardubice 1850-1945, inv. č. 770.5 Věci kultovní, karton 207).

Dne 27. 6. 1921 byl u správy velkostatku v Pardubicích sepsán protokol "o předání zádušního jmění, patronátních dokladů, účtů a spisů, týkajících se kostelů v Přelouči, Semíně a Vosicích, okresu přeloučskému, který s nemovitostmi jemu Státním pozemkovým úřadem přidělenými patronát nad jmenovanými kostely a farami převzal". Okresní správní komise v Přelouči zkontrolovala a od zplnomocněných zástupců Dr. Richarda Drasche-Wartinberg přijala zádušní jmění v celkové hodnotě 165.863,28 Kč a množství listin a spisů dle obsáhlého seznamu (viz SOkA Pardubice, NAD 1 Okresní úřad Pardubice 1850-1945, inv. č. 770.5 Věci kultovní, karton 207).

Dle odst. IV trhové smlouvy ze dne 15. 3. 1920 převzal Muzejní spolek v Pardubicích patronát nad děkanským i filiálními kostely a farou v Pardubicích, a to se všemi právy i povinnostmi od 1. 1. 1920 ("spisy, účty a movité jmění týkající se jmenovaných kostelů, jakož i kaplí, soch a různých zádušních fondů farnosti pardubické"). Dle předávacího protokolu ze 14. 7. 1921 "na základě uzávěrky zádušních účtů koncem roku 1920 odevzdává se zástupcům Muzejního spolku dle zvláštního podrobného výkazu 8 vkladních knížek Městské spořitelny v Pardubicích", dále seznam vinkulovaných cenných papírů a seznamy knihovně zajištěných pohledávek u soukromníků i státu. Muzejní spolek převzal od Drascheho velkostatku kromě 42 ha pozemků s hradem Kunětická hora a pardubickým zámkem také patronátní movité jmění 127.757 Kč, stovky listin, spisů, protokolů a kostelních výkazů (viz SOkA Pardubice, NAD 1 Okresní úřad Pardubice 1850-1945, inv. č. 770.5 Věci kultovní, karton 207).

O měsíc později dne 17. 8. 1921 bylo předáno zádušní jmění ve výši 30.599,94 Kč, patronátní doklady a účty a spisy farního kostela ve Dřítči panu Františku Aschenbrennerovi (1874-1942), řediteli Moravské agrární a průmyslové banky, která pozemkovou reformu financovala, a jenž osobně získal 250 ha pozemků kolem Kunětické hory od bývalého vlastníka velkostatku do svého rodinného majetku (viz SOkA Pardubice, NAD 1 Okresní úřad Pardubice 1850-1945, inv. č. 770.5 Věci kultovní, karton 207). Dohoda o tom byla učiněna již 5. 10. 1920 s vyřízením ze dne 31. 1. 1921 č. 1277/21 - II.odd. a podepsána Dr. Richardem Drasche-Wartinberg ve Vídni 16. 8. 1921. Na základě toho Zemský civilní soud v Praze dne 19. 1. 1922 povolil zapsat změny v pozemkových knihách se závazkem zakazujícím převod nemovitostí do 5. 10. 1922 (viz sbírka listin Katastrálního úřadu Pardubice, 1874/21). V kupní smlouvě z 9. 10. 1922 je uvedena cena nemovitostí 840 tisíc Kč a v čl. XI patronátní závazek manželů Aschenbrennerových: "Kupitelé přebírají na sebe beze srážky na kupní cenu všechny závazky spojené s dřítečským patronátem, jakož i ostatní závazky, které prodavatel na základě prohlášení do Vídně 16. 8. 1921, které jest knihovně při prodaných objektech zajištěno, se zavázal dodržovati a nesmí prodavateli z tohoto vzniknouti žádná škoda" (viz sbírka listin Katastrálního úřadu Pardubice, 2267/22).

Luděk Šorm