#08. pozemková reforma

Po vyhlášení Československé republiky 28. 10. 1918 byly zákonem č. 61/1918 Sb. z 10. 12. 1918 zrušeny šlechtické tituly, takže Richard Freiherr Drasche von Wartinberg (1850-1923) začal užívat občanské jméno s akademickým titulem Dr. Richard Drasche-Wartinberg.

Nejvíce ho zasáhla první pozemková reforma, která postihla i jeho majetek. Již 9. 11. 1918 byl přijat zákon č. 32/1918 Sb. o obstavení velkostatků, aby s nimi majitelé nemohli nakládat. Dne 3. 12. 1918 vyhláška č. 288/1918 Sb. nařídila, že "disponování historickými a uměleckými památkami, jich přemísťování, opravování a kombinování může se díti dle schválené kompetence jednotlivých ministerstev jedině za souhlasu předem uvedeného ministerstva". Následoval zákon č. 215/1919 Sb. ze 16. 4. 2019 o zabrání velkého majetku pozemkového, dne 30. 1. 1920 zákon č. 81/1920 Sb. (přídělový) s pravidly přidělování zabrané půdy, 11. 3. 1920 byl vydán úvěrový zákon č. 166/1920 Sb., kterým stát ručil za úvěr poskytnutý přídělcům a stanovil nevypověditelnost takovéhoto úvěru, a 8. 4. 1920 náhradový zákon č. 329/1920 Sb., upravující způsob částečného odškodnění původních vlastníků.

Žádost Ministerstva pro zásobování lidu

Protože Ministerstvo pro zásobování lidu dne 21. 5. 1919 varovalo pardubické okresní hejtmanství před rizikem odvozu „nádherných originálů obrazů a mědi­rytin“ z Lovčího zámečku v Rábech do Rakouska, okresní konzervátor dal objekt úředně zapečetit a 31. 5. 1919 zorganizoval protokolární prohlídku. Kromě zástupců velkostatku (tajemník Rudolf Osvald) a úředníků okresního úřadu (tajemník Eduard Ponec a jednatel hospodářské rady Karel Kovář) se jí zúčastnili jako znalci jednatel Muzejního spolku František Potěšil se správcem sbírek Josefem Musilem. Předmětem jednání byla "prohlídka veškerých předmětů v zámečku se nalézajících a to nábytku, obrazů, nádobí, prádla, šatstva a veškerých součástí zařízení." Bylo shledáno, že "nábytek jest moderního rázu, nemá starobylé ceny umělecké, nádoby jsou vesměs moderní, některé z nich napodobeniny cizích výtvorů lidových a středověkých; ze souprav jídelních nejsou žádné staré památky umělecké, soupravy skla jsou vesměs moderní, výrobky tovární. Podobně i soupravy jídelní. V zámečku nalezeny byly 2 balíky asi 60 m čalounické látky, která sloužiti má ku obnovení povlaku na zámeckém nábytku a opravám záclon. Látek těch nedá se použíti ani ku zhotovení prádla ani ku lidovému ošacení. Kromě toho shledáno bylo na půdě měděné nádobí (34 kusy). Z množství obrazů věnována byla především pozornost originálům. Jsou to vesměs práce moderní a převážnou většinou studie majetníka zámečku Dr. Richarda Drascheho. Z ostatních sluší uvésti originály G. Holuba, Amesedera, Fišera, které pro české umění jsou bezvýznamny a měly cenu pro majetníka, poněvadž jmenovaní malíři byli jeho učiteli malby. Pro české umění jsou nepopíratelného významu tyto originály Zvěřinovy:

  1. Stromy, studie z r. 1879.
  2. Kaštany, studie z r. 1870.
  3. U Hrobovic, studie z r. 1883.
  4. "Abstieg v. d. Hochplanina bei Bora" bez udání letopočtu.

Tyto byly vyloučeny až na další rozhodnutí úřadů z dopravy. Z reprodukcí prohlédnuty všechny jak světlotisky, měďorytiny a lepty a shledáno, že jsou to většině moderní reprodukce některých i starých mistrů, zejména anglických, které nemají pro naše země významu. Ze sbírky přírodnic je velmi cenná sbírka parohů vesměs to vlastních úlovků majetníka z různých jeho velkostatků a mají jen pro něho největší cenu. Vycpaniny jsou starší a budou darovány městskému muzeu, po případě školám v Pardubicích. Z paleontologických nálezů zajímavý jest obratel z kostry mamutí bez udání naleziště, což činí jej méně cenným. Ze zbraní nalezeno 8 pušek, které jsou vesměs díla moderního" (viz SOkA Pardubice, NAD 1 Okresní úřad Pardubice 1850-1945, inv. č. 770.6 Věci škol, věd a umění, karton 227, s. 592-599).

Čtveřice nalezených obrazů krajináře Františka Bohumíra Zvěřiny (1835–1908) měla v očích zástupců Muzejního spolku „nepopiratelný význam pro české umění“, a tak doporučili jejich vyloučení z vydaného povolení k transportu. Obrazy byly dočasně uloženy v sídle okresní politické správy, odkud je na konci června převzalo pardubické muzeum s tím, že vlastnictví bylo stále vyhrazeno Drascheho velkostatku. Majitel sice hodlal obrazy muzeu prodat, ale vzápětí je 24. 6. 1919 Muzejnímu spolku rovnou věnoval, snad v naději na plynulý průběh svých dalších úředních jednání (viz Jan Ivanega: K provenienci vybraných obrazů ze sbírky VČM v Pardubicích. In: Východočeský sborník historický 42/2023, s. 133-134). Místo skici krajiny na Velké Planině v dnešním Slovinsku, jež je v protokolu z prohlídky baronova loveckého zámku z 31. 5. 1919 uvedena jako položka čtvrtá, bylo ale úředně zabaveno a Muzejnímu spolku předáno jiné Zvěřinovo dílo (čtyři obrazy tehdy dostaly inventární čísla UO 12 - borovice, UO 13 - habr, UO 14 - borovice a UO 15 - kaštany), a tak Velká Planina do jeho majetku přibyla za neznámých okolností až později (inv. č. UO 33). Takže oněch darovaných obrazů bylo vlastně pět.

Dne 18. 11. 1919 skupina poslanců Národního shromáždění interpelovala ministra zemědělství Karla Práška (1868-1932) dotazem na rozprodávání velkostatku bývalého barona Drascheho na Pardubicku (viz archív PSP ČR, 1918-1920, tisk 1879): "Oprávněnému volání malých zemědělců po půdě není ještě dosud vyhovováno, ale se všech stran republiky docházejí zprávy, že ministerstvo zemědělství dává povolení k odprodeji části velkostatků většímu rolnictvu a k rozprodeji celých velkostatků bez ohledu na to, že výbor pro pozemkovou reformu není hotov se zákony, komu má býti půda dána, a že v každém případě dá se očekávati, že půdu ze zabraných velkostatků větší majetníci pozemků nedostanou. Poměry tyto vyvolávají velikou bouři nespokojenosti mezi malými zemědělci ve všech částech republiky a které hrozí poškoditi pravidelný vývoj státu, nebude-li šetřeno ve smyslu zákona oprávněných nároků zemědělského lidu. Na Pardubicku pověřil bývalý baron Drasche svého úředníka J. Benáčka rozprodejem svého velkostatku. Pan Benáček jezdí po obcích a nabízí jednotlivé části větším rolníkům za ceny takové, že dle nich velkostatek, který byl v dubnu t. r. nabízen městu Pardubicím za 11 milionů korun, by přišel nyní na 16 milionů korun. Pan Benáček všude vypravuje, že má k tomuto nezákonnému jednání povolení ministerstva zemědělství a že mu v jeho počínání nemůže nikdo zabrániti. Poněvadž je tazatelům známo, že veškerými otázkami pozemkovými pověřen je pozemkový úřad, který sám má právo velkostatky zabírati a rozprodávati a že ministerstvo zemědělství bylo pověřeno pouze prozatímním opatřením na velkostatcích, táží se podepsaní:

  1. Jest panu ministru zemědělství známo toto jednání p. J. Benáčka v zastoupení bývalého barona Drascheho na Pardubicku?
  2. Dal pan ministr zemědělství právo p. J. Benáčkovi rozprodávati velkostatek jmenovaný většímu rolnictvu,
  3. co hodlá učiniti pan ministr zemědělství, aby rozprodávání jmenovaného velkostatku bylo zastaveno a prodané části vráceny."

Na to ministr zemědělství Prášek dne 3. 1. 1920 odpověděl: "Ministerstvo zemědělství dbajíc přesně mezí své kompetence, nedalo v tomto, ani v žádném jiném případě svolení k rozprodeji velkostatku. Proto všechna opačná tvrzení ve veřejnosti tiskem rozšiřovaná nezakládají se na pravdě. Z toho důvodu jsou také obavy pánů dotazovatelů bezpodstatny. Ministerstvu zemědělství osoba p. J. Benáčka, domnělého zástupce bar. Drascheho na Pardubicku, je docela neznáma a nebylo jemu, ani komu jinému dáno právo k rozprodeji velkostatku. Prosím, aby odpověď tato byla vzata na vědomí" (viz archív PSP ČR, 1918-1920, tisk 2100).

Byl to naopak ministr zemědělství, co nemluvil pravdu. V listopadu 1919 jednání se zástupcem majitele velkostatku naznačila reálnou možnost prodeje Kunětické hory (viz Miloš Jiroušek: Kunětická hora od středověku po současnost, 2021, s. 26) a již 19. 12. 1919 byla v utajení podepsána prozatímní smlouva, kterou Muzejní spolek koupil Kunětickou horu za 86.000 Kč. Následně 4. 1. 1920 valná hromada na návrh Josefa Sakaře (1870-1937) za předsednictví starosty města Františka Váchy (1878-1965) schválila definitivní smlouvu o koupi Kunětické hory, jež byla ve Vídni podepsána majitelem panství 28. 1. 1920 a dne 7. 7. 1920 zaknihována do pozemkové knihy obce Ráby č. 100 (viz Jiří Kotyk: František Karel Potěšil, Pardubice 2009, s. 126). "Vyskytly se hlasy, že koupě byla zbytečná, ježto mohla býti Kunětická hora dosavadnímu držiteli prostě zabrána. Byl to však názor mylný, jak se u Pozemkového úřadu v Praze prof. J. Sakař a starosta města Fr. Vácha sami přesvědčili" (viz František Karel Rosůlek: Kunětická Hora, 1922, s. 27).

Při podpisu prozatímní smlouvy o Kunětické hoře 19. 12. 1919 projevil tajemník Dr. Drasche Josef Benáček ochotu jednat také o prodeji sídla velkostatku (viz Jiří Kotyk: František Karel Potěšil, Pardubice 2009, s. 126), a tak již  25. 1. 1920 valná hromada Muzejního spolku mohla odsouhlasit smlouvu o koupi pardubického zámku za 750.000 Kč (viz Zuzana Váňová: Musejní spolek v Pardubicích v letech 1918 až 1945, Univerzita Pardubice, 2014, s. 13). Muzejní spolek měl tehdy významného zastánce a podporovatele v osobě dlouholetého ministra národní obrany a budoucího předsedy vlády Františka Udržala (1866-1938), který mu pomohl intervenovat ve vládě a značným příspěvkem koupi Kunětické hory a pardubického zámku umožnil (viz Petr Mücke: Kunětické družstvo. Historie záchrany významné přírodní a kulturní památky. In: Východočeský sborník historický 14, 2007, s. 156).

Špatně utajené jednání o prodeji Kunětické hory, jehož důsledkem byla interpelace poslanců Národního shromáždění na ministra zemědělství dne 18. 11. 1919, a provádění pozemkové reformy vyvolaly mezistátní československo-rakouský spor. Rakouská diplomacie se již dva dny po interpelaci obrátila na československé ministerstvo zahraničí se stížností, že postup československých úřadů údajně odporuje článku 267 Saintgermainské mírové smlouvy z 10. 9. 1919. Praha tento názor odmítla s argumentem, že se výše uvedený článek nevztahuje na případy související s pozemkovou reformou. Toto stanovisko pak Československo zastávalo i v následujících letech. Postoj Vídně naopak prošel dynamičtějším vývojem. Drascheho majetek byl sice nakonec prodán za zlomek tržní ceny a případ zmizel z agendy vzájemných vztahů, rozdílné názory na praxi pozemkové reformy však trvaly i nadále, neboť poškozených občanů Rakouska bylo hodně: "Závažnost problému z pohledu Vídně podtrhoval i fakt, že postižení velkostatkáři (většinou aristokratického původu) zde disponovali kontakty na vysoce postavené činitele, včetně spolkových kancléřů (například Ignaze Seipela či Rudolfa Rameka). Pokusy jejich zájmového sdružení dosáhnout podle vzoru říšskoněmeckých vlastníků internacionalizace kauzy, tedy jejího přenesení ke smíšenému rozhodčímu soudu, však nakonec nebyly úspěšné. Problematika pozemkové reformy totiž byla přes svou nespornou závažnost přece jen vedlejší záležitostí. V centru zájmu vlád ve Vídni i v Praze totiž ležely především obrovské hospodářské, obchodní a finanční problémy Rakouska, které bylo odkázáno na pomoc vítězných mocností. Československo přitom sehrálo v sanaci rakouské ekonomiky značnou roli a bylo pro Rakušany i klíčovým obchodním partnerem" (viz Václav Horčička - Jan Županič: První československá pozemková reforma jako faktor zahraniční politiky. Příspěvek k málo známému aspektu československo-rakouských vztahů v letech 1918-1938. Soudobé dějiny. 2019, roč. 27/2019, č. 4, s. 449-471).

Prodej Kunětické hory a zámku v Pardubicích za velmi nízkou cenu (jejich součástí bylo také 42 ha pozemků) odsouhlasil Státní pozemkový úřad, který byl zřízen zákonem č. 330/1919 Sb. ze dne 11. 6. 1919: "Památný zámek pardubický a Kunětická Hora byly již roku 1920 odevzdány Musejnímu spolku v Pardubicích, který tyto objekty výhodně získal, čímž uchování těchto památek budoucím věkům jest zajištěno“ (viz Provedení pozemkové reformy na velkostatcích..., vydal Státní pozemkový úřad, 1921, s. 15-16).

Prohlášením, že "uchování těchto památek budoucím věkům jest zajištěno“, úřad potvrdil vyslyšení prosby faráře a spisovatele Josefa Nechvíle (1841-1902) z roku 1882: "Hrad samotný, kdykoliv jej od kterékoliv strany spatřuji, zdá se mi připadati jako šedivý stařec, prosící náš věk o almužnu a slitování slovy: Vy, kteří se rádi vlastenectvím v nynějším století honosíte, nedejte mi klesnouti v temný hrob předčasný, aby potomci Vaši nemusili o Vás říci, že jste nechali zkaziti krásné památky, na které oni tak mnoho peněz vynaložili! Kéž ohlas prosby hradu Kunětického, strážce to staletého roviny Pardubické, neostane bez povšimnutí a nezanikne do větru zapomenutosti!" (viz Josef Nechvíle: Sezemice, Dříteč, Kunětice a Hora Kunětická, 1882, s. 51).

Téhož dne 3. 1. 1920, kdy ministr zemědělství Karel Prášek v odpovědi na interpelaci poslanců Národního shromáždění odmítl informace o rozprodávání velkostatku panem Benáčkem jako nepravdivé, poslal jeho majitel z Vídně do Pardubic obsáhlý dopis, v němž uvádí (viz SOA Zámrsk, NAD 377 Velkostatek Pardubice 1494-1952, inv. č. 1531 Různé personálie 1847-1921, karton 491):

Ve Vídni 3. ledna 1920

Správě velkostatku v Pardubicích

S ohledem na zákon ze dne 16. dubna 1919 týkajíc se zabrání velkostatku a na zákon ze dne 27. května 1919 o zajištění pozemků dlouholetým malorolníkům odhodlal jsem se v rámci těchto zákonů reformu pozemkovou podpořit a malému lidu a obcím nabytí půdy za laciné ceny o to spíše umožniti, když jmenovaným zákonem utvořené rozkouskování mé pozemkové držby mně veškerou chuť k dalšímu podržení tímto způsobem bezcenným učiněného zbytku mé državy odnímá. Tato má myšlenka nenašla pohříchu ve veřejnosti žádného zvláštního ohlasu a jest to přičísti neznalosti pravého stavu věci. Vzdor tomu však jsem i nadále ochoten o postoupení svých pozemků s povolanými orgány vyjednávati.
S ohledem na zavedení vnucené správy na mém Pardubickém velkostatku, případně na zvláštní přání pana vnuceného správce K. Morávka, cítím se pohnut následující změny v administraci (ve správě) předsevzíti.

  1. Prvním lednem t. r. zprošťuji p. hospodářského referenta Jos. Benáčka od konání služeb ve prospěch správy velkostatku a svěřuji vedení prací s postupováním pozemků na malonájemníky mým nejlépe zaplaceným úředníkům p. důchodnímu Ludvíkovi a účetnímu Zhánělovi, jímž za tuto práci od 1. t.m. počínaje náleží měsíční ocenění v obnosu po 150 K z mého pardubického důchodu. Služební povinnosti těchto dvou úředníků mají se pouze na zjištění nároků malonájemců a bezvadné ujednání výkupných obnosů obmeziti, v případě nedohody jest rozhodnutí ponechati soudům, přičemž sloužiti má směrodatně 25-30ti násobný průměr nájemného z dotyčného předmětu v roce 1913 ku docílení kupní ceny. Jest mé přání, aby správa velkostatku nejen osvětlení svého stanoviska oproti oznámení malonájemcům jakož i potřebná ohlášení příslušným úřadům nejdéle do konce měsíce února t. r. učinila. Podání nájemníků o příděl stavebních míst jakož i návrhy obcí i společenstev – pokud zákonem odůvodněny jsou – buďtež nimž k rozhodnutí předloženy. Nejsem také proti tomu, když některé vhodné předměty v části nájemných dvorů na malorolníky v nájem dány budou, přičemž sobě ponechávám schválení jak objektů tak i nájemného. Zde budiž však obzvlášť vytknuto, že tyto transakce jen zákonným způsobem a ve smyslu stávajících předpisů provedeny býti musí a činím nároky pro sebe ve smyslu §§ 2 a 11 výše uvedeného zákona ze dne 16. 4. 1919 – Sbírka československých zákonů a nařízení č. 215 plochy v nejmenší výměře 250-500 ha a sice tím způsobem, že mně nejméně 150 ha dvora Brozany-Hradiště-Ráby a lesní statek rábský i se zámečkem vyjednati musí.
  2. V ohledu na zvláštní v městě Pardubice silně vyvinuté agitaci proti velkostatku zamýšlím své kanceláře po postoupení zámku té neb své korporaci do Rábů a Bohdanče přeložiti a vyhražuji pro sebe celý honební zámeček pro vlastní účely. Až do té doby přiděluji část toho zámečku a 8 ha pozemků u Rábské myslivny panu referentu Benáčkovi jako deputátní byt a má za přidělených 8 ha pozemků 160 K po ha ročně čtvrtletně převedení od 1. ledna 1920 odškodného platiti. V ohledu na obtížné politické poměry zrušuji stávající podřízení správy velkostatku mé centrální kanceláři ve Vídni a nemá nyní správa velkostatku s centrální kanceláří nic společného. Jako svého důvěrníka a zástupce v záležitostech velkostatku pardubického ustanovuji svého hospodářského referenta pana Jos. Benáčka a jest tento povolán mně příslušející kontrolu na řízení celého pardubického hospodářství jménem mým vykonávati. Obvyklá až dosud povinnost řízení podnikání, podávání zpráv a předkládání účtů nejsou tím však dotčeny a nejsou ony pro mne určená podání a účty prostřednictvím mé centrální kanceláře, nýbrž pod adresu mého referenta pana Benáčka v Rábech pošta Dříteč předložiti. Bezprostředně nebuďtež žádná úřední acta mně dodávána, nýbrž již jen cestou jíž naznačenou – prostřednictvím nadaného referenta, kterého prostřednictví i já vždy používati budu. Od nynější doby můžou dopisu na mě v české řeči předloženy býti, jen účetní knihy musí jako až dosud německy vedeny býti. Příspěvky k mému pensijnímu institutu nebuďtež zasílány do Vídně, nýbrž do Živnostenské banky filiálky v Pardubicích na účet mého konta „Richard Drasche-Wartinberg pensijní ústav“ ukládány. Spory nesmí i nadále bez mého předchozího svolení zavedeny býti. Pro mou osobu a pro mé pardubické záležitosti ustanovil jsem advokáta JUDr. Bertholda Theina pro příště svým pevným přítelem. V rábském honebním zámečku jest pro mne kancelář (úřadovnu) zaříditi a klíč k této úřadovně referentu panu Benáčkovi odevzdati. K vytápění této úřadovny povoluji 6 m dříví ročně. Ke služebním jízdám dán budiž panu ref. Benáčkovi můj kočár s kočím a potřebnou pící pro 1 pár koní k užívání.
  3. Veškeré pro mne zaplacené výlohy buďtež účtovány a odvedeny z čistého výtěžku v hotovosti.

O tom učiňte sdělení panu vnucenému správci p. K. Morávkovi.

V úctě Richard Drasche

Zejména námi zvýrazněné pasáže v dopisu, který byl z německého originálu přeložen některým zaměstnancem velkostatku, dokazují, že jeho majitel byl manažer, který ctil zákony, i když s nimi jako příslušník vládnoucí šlechty poraženého státu vnitřně nesouhlasil. Ostatně jeho generální ředitelství ve Vídni vedl bratranec Arthur Drasche-Lázár de Thorda (1849-1940), c. k. horní rada, jehož syn Alfréd Thordai Drasche-Lázár (1875-1949) - maďarský diplomat, politik a spisovatel - byl jedním ze signatářů Trianonské mírové smlouvy (4. 6. 1920), jež stanovila hranice maďarského státu jakožto nástupnické země Uherska po prohrané první světové válce.

Dr. Richard Drasche-Wartinberk aktivně v duchu tehdy platných zákonů uvažoval o rozprodeji svého velkostatku nájemníkům a malorolníkům, avšak naivně nepředpokládal, že by snad o nabyvatelích půdy nerozhodoval on a jeho pověření zástupci (jako v případě rychlého prodeje Kunětické hory a pardubického zámku), ale politikové a státní úředníci dle teprve později přijatých zákonů č. 81/1920 Sb. (přídělového) ze dne 30. 1. 1920, úvěrového zákona č. 166/1920 Sb. (ze dne 11. 3. 1920) a náhradového zákona č. 329/1920 Sb ze dne 8. 4. 1920.

A tak pozemková reforma posloužila k přerozdělení majetku ve prospěch nového státu a jeho podporovatelů, byla využita politickou propagandou a na velkostatku pardubickém byla zdůvodněna jako vítězství ozbrojených stoupenců husitství, kteří se shromáždili na Kunětické hoře a pak se zmocnili Hradce Králové: "Aby bylo vyhověno velmi naléhavé potřebě půdy v kraji pardubickém, převzal Státní poz. úřad za finanční pomoci Agrární a průmyslové banky v Brně do vlastnictví celý velkostatek pardubický dnem 1. července 1920. Stalo se tak na základě cenové dohody s majitelem ve smyslu § 44 zákona náhradového. Tím po 500 letech bylo konečně úplně vyhověno přání zemědělců, poprvé projevenému na táboru lidu na Hoře Kunětické dne 25. června 1420" (viz Provedení pozemkové reformy na velkostatcích..., vydal Státní pozemkový úřad, 1921, s. 15).

Státní úřad tímto vyjádřením také potvrdil, že na financování reformy se podílela Moravská agrární a průmyslová banka (zal. 1908). Jejím vrchním ředitelem byl František Aschenbrenner (nar. 11.1. 1874, zemřel 1942), jenž se na počátku roku 1919 dle svědectví Karla Leopolda (viz Vzpomínky z prvých dob ministerstva financí, s. 50) podílel na měnové odluce dr. Aloise Rašína (1867-1923).

Výměra pardubického velkostatku Dr. Richarda Drasche-Wartinberg obnášela v roce 1920 celkem 6.429 ha veškerých pozemků: "Na role připadalo 2.627 ha, na louky 705 ha, na pastviny 147 ha, na zahrady 20 ha, na stavební plochu 12 ha, na rybníky 596 ha a na neplodnou půdu 11 ha. Pozemky leží ve 47 katastrálních obcích a 6 soudních okresích a to: v pardubickém 32 obcí, v přeloučském 11 obcí, v holickém 1 obec, v chrudimském 1 obec, v nechanickém 1 obec a v královéhradeckém 1 obec. Zemědělská půda tvořila pět velkých komplexů: režijní dvůr Hradiště-Brozany ve výměře 372 ha, dvůr Semtín 242 ha, dvůr Ždánice 345 ha, dvůr Hrobice 372 ha a dvůr Nemošice 248 ha. Asi 1300 ha zemědělské půdy bylo v krátkodobém, vnuceném a dlouhodobém pachtu. Ostatní zemědělská půda mimo režijní dvůr Hradiště-Brozany byla ve velkopachtu" (viz Provedení pozemkové reformy na velkostatcích..., vydal Státní pozemkový úřad, 1921, s. 15-16).

Nejvíce zabrané půdy z majetku Dr. Richarda Drasche-Wartinberg bylo přiděleno organizacím ve vlastnictví státu (továrně na výbušniny i okresním úřadům Pardubice a Přelouč), drobní žadatelé získali celkem 1.657,33 ha: „Budiž zdůrazněno, že bylo příděly poděleno 115 legionářů, celá řada válečných poškozenců, pozůstalých po legionářích a pod.“ (viz Provedení pozemkové reformy na velkostatcích..., vydal Státní pozemkový úřad, 1921, s. 30).

Záborový zákon umožnil, aby původním vlastníkům byla ponechána půda do maximální výměry 250 ha: „V Hradišti-Brozanech si vymínil bývalý majitel velkostatku dle § 11 záborového zákona majetnost 150 ha půdy zemědělské a 100 ha lesů“ (viz Provedení pozemkové reformy na velkostatcích..., vydal Státní pozemkový úřad, 1921, s. 28). Dohoda o tom byla učiněna 5. 10. 1920 s vyřízením ze dne 31. 1. 1921 č. 1277/21 - II.odd. a podepsána Dr. Richardem Drasche-Wartinberg ve Vídni 16. 8. 1921. Na základě toho Zemský civilní soud v Praze dne 19. 1. 1922 povolil zapsat změny v pozemkových knihách se závazkem zakazujícím převod nemovitostí do 5. 10. 1922 (viz sbírka listin Katastrálního úřadu Pardubice, 1874/21).

Již 9. 10. 1922 tyto pozemky včetně Lovčího zámečku získal do rodinného majetku František Aschenbrenner, jenž byl vrchním ředitelem Moravské agrární a průmyslové banky, která tuto pozemkovou reformu na základě smlouvy se Státním pozemkovým úřadem financovala... Že pozemkovou reformu provázela rozsáhlá korupce, bylo veřejným tajemstvím, ale vláda ji neřešila a prezident Masaryk těmto informacím nevěřil (viz Dita Jelínková Homolová: Šlechta v proměnách. Osudy aristokracie v Československu v letech 1918-1948. NLN Praha 2017, s. 90-95).

Luděk Šorm


Pokud máte jakékoliv náměty, připomínky, fotografie, vzpomínky nebo jiné archivní materiály k textu připravované publikace, prosíme, kontaktuje nás na níže uvedené adrese. Děkujeme.

KRÁLOVSTVÍ PERNÍKU, z. s.
V Perníkové chaloupce č. p. 38
533 52 Ráby u Pardubic
Czech Republic
spravce@kralovstvi.cz
(+420) 602 413 134