#33. řádové sestry

Po 2. světové válce se Lovčí zámeček (1882) v Rábech stal domovem dvou významných komunit řádových sester: Kongregace Sester Nejsvětější Svátosti z Českých Budějovic (v letech 1946-1951) a Spoločnosti Dcér kresťanskej lásky sv. Vincenta de Paul ze Slovenska  (od roku 1955 do 1985).

Kongregace Sester Nejsvětější Svátosti

Toto ženské katolické společenství bylo založeno v roce 1887 Marií Magdalénou Šebestovou v Českých Budějovicích. Týž rok byla kongregace potvrzena jako diecézní řeholní společnost biskupem Říhou, v roce 1933 ji schválil papež Pius XI.  Na počátku roku 1948 společenství sdružovalo 156 sester a 10 novicek, které prováděly liturgické obřady, zhotovovaly bohoslužebná roucha, vychovávaly a vyučovaly děti a dívčí mládež v klášterních školách a pečovaly o nemocné a staré občany v domovech důchodců a ústavech sociální péče (viz M. M. Gemma Urbanová: Kongregace Sester Nejsvětější Svátosti. In: Vojtěch Vlček (ed.): Ženské řehole za komunismu 1948 – 1989. Olomouc 2005, s. 283). Působily také v Pardubicích v Městském chorobinci (1922), který se počátkem roku 1946 přestěhoval do Lovčího zámečku a "v zájmu prosperity" změnil název na Sociální domov města Pardubic v Rábech (viz SOkA Pardubice, NAD 216 MNV Pardubice 1945-1949, inv. č. 2 Zápisy ze schůzí rady 1946, kniha 2, protokol č. 234).

Sociální domov města Pardubic v Rábech by nemohl fungovat bez duchovního, který by denně vykonával pobožnosti a prováděl církevní obřady. V tu dobu ještě měly církve značnou míru autonomie a svobody, jak dokazuje stanovisko M. M. Evangelisty Říhové, generální matky představené Kongregace Sester Nejsvětější Svátosti, ze dne 11. 2. 1946 (viz SOkA Pardubice, NAD 216 MNV Pardubice 1945-1949, inv. č. 85 Nájem zámečku v Rábech, karton 6):

Tehdy ještě nikdo nemohl církvím nic nařizovat, jako v pozdějších letech komunistické totality, kdy církevní tajemník řádovým sestrám schvaloval i jakékoli krátkodobé opuštění nařízeného místa pobytu (viz Petr Tesař: Ženské řehole v období totality. In: Vojtěch Vlček (ed.): Ženské řehole za komunismu 1948 – 1989. Olomouc 2005, s. 29).

Ve zprávě Radě MNV v Pardubicích ze dne 27. 2. 1946 se uvádí: "Největší překážkou v přestěhování chovanců bylo získati duchovního k vykonávání bohoslužeb pro řádové sestry. Přes veškerou naši snahu a různé intervence, která byla provedena dvakráte přímo u biskupa v Hradci Králové, vyzněla dosud na prázdno, přes to, že nám slíbil během 14 dní opatřiti duchovního. Na další intervenci samotné představené ústavu slíbil, že se tak stane během několika dnů. Do té doby musí vykonávati bohoslužby duchovní ze Dřítče, po případě z Pardubic. V opačném případě, odešly by sestry do jiných ústavů. K tomu nesmí dojíti obzvláště nyní, poněvadž ústav by zůstal bez ošetřovatelského personálu, který se v dnešní době nedá nahradit světskými sestrami" (viz SOkA Pardubice, NAD 216 MNV Pardubice 1945-1949, inv. č. 85 Nájem zámečku v Rábech, karton 6).

Na návrh sociální komise dne 8. 5. 1946 schválila Rada MNV zvýšení vestiáře řádových sester na částku 1.000 Kč měsíčně, stanovenou podle oběžníku Zemského národního výboru (viz SOkA Pardubice, NAD 216 MNV Pardubice 1945-1949, inv. č. 2 Zápisy ze schůzí rady 1946, kniha 2, protokol č. 810).  Tzv. vestiář byl malý paušální příspěvek řeholnímu řádu na úhradu stravy, bydlení a ošacení řádových sester (viz Marcela Němcová: Životní příběhy řádových sester pracujících v ústavech sociální péče před rokem 1989. Univerzita Karlova, Praha 2012, s. 17).

Po  delší debatě se 24. 10. 1946 rozhodla Rada MNV Pardubice schválit žádost sociálního oddělení úhradu částky 33.200 Kčs "za opravu oltáře pro kapli v Rábech" s tím, že oltář zůstává majetkem obce (viz SOkA Pardubice, NAD 216 MNV Pardubice 1945-1949, inv. č. 2 Zápisy ze schůzí rady 1946, kniha 2, protokol č. 2078).

Dne 9. 1. 1947 se rada MNV Pardubice usnesla "poskytnouti řádovým sestrám měst. chorobince a chudobince vánoční příspěvek jako v letech minulých, a to v částce 600 Kčs na osobu, což činí při desíti sestrách 6.000 Kčs" (viz SOkA Pardubice, NAD 216 MNV Pardubice 1945-1949, inv. č. 3 Zápisy ze schůzí rady 1947, kniha 3, protokol č. 39).

Prozatím poslední archivní stopou Sociálního domova města Pardubic v Rábech před znárodněním nemovitostí v majetku Miloslavy Sudkové je poděkování matky představené Bohuslavy Aichmayerové adresované Dieceznímu svazu Charity v Hradci Králové ze dne 7. 1. 1948 za vánoční příspěvek 1.500 Kčs (viz SOkA Hradec Králové, NAD 2674 Diecézní katolická charita, inv. č. 173 Sociální domov města Pardubic 1948-1949).

Skutečnost, že v Lovčím zámečku sídlil Sociální domov města Pardubic, předurčila další jeho využití po znárodnění (strohý úřední výměr Ministerstva zemědělství dne 2. 4. 1948 sdělil Miloslavě Sudkové, že její majetek „přejímá se státem“ a že až do fyzického převzetí zabraného majetku je „povinna na lesním statku řádně hospodařiti resp. postarati se o řádné hospodaření podle ustanovení a pod následky zákona...") a jeho přidělení MNV Pardubice - protokolární předání budov Lovčího zámečku č. p. 38 a 58, vnitřního vybavení, 4 zaměstnanců a 5 řádových sester se uskutečnilo 12. 12. 1950 (viz SOkA Pardubice, NAD 216 MNV Pardubice 1945-1949, inv. č. 85 Nájem zámečku v Rábech, karton 6).

Sociální domov města Pardubic v Rábech měl kapacitu 60 osob, ke konci roku 1949 v něm bylo umístěno 58 osob, z toho 15 trvale na lůžku (viz SOkA Pardubice, NAD 210 JNV 1949-1954, inv. č. 265 Ústavy pro přestárlé 1950-1951, karton 229). O "přestárlé a práce neschopné" se v Rábech staralo celkem 9 stálých pracovníků, z nichž bylo 5 řádových sester (dle předávacího protokolu ke dni 12. 12. 1950):

• Bohuslava Kateřina Aychmayerová (21. 10. 1910 - 13. 4. 1995), vedoucí ústavu a matka představená, se pro řeholní život rozhodla 5. 8. 1926. Absolvovala osm tříd měšťanské školy v Kaplici a poté kurs pro ošetřující personál, což jí i do budoucna předurčovalo k práci v ošetřovatelských ústavech. Ještě před složením věčných slibů působila mimo mateřinec, a to v Čáslavi, kde si mezi únorem 1936 a lednem 1938 poprvé vyzkoušela ošetřovatelskou činnost v okresním chorobinci. Po návratu do Českých Budějovic a půlroční intenzivní duchovní přípravě složila věčné sliby 12. 7. 1938 v kostele Božského Srdce Páně v Českých Budějovicích. V mateřinci zůstala do května roku 1939. Během tohoto období se věnovala šití parament. 7. 5. 1939 byl poslední den, kdy pobývala v domovském klášteře a byla v přímém kontaktu se sestrami v mateřinci. Následující den totiž začala pracovat v chorobinci, který provozovala Kongregace v Dolních Počernicích. Byla ji svěřena vedoucí pozice v tomto zařízení. Měla organizační schopnosti, které mohla uplatňovat i ve svém dalším působišti, kterým se staly Ráby u Pardubic, kam přešla na vedoucí místo do sociálního domova 7. 8. 1945. Následoval sociální ústav v Čáslavi, ze kterého byla na podzim roku 1952 s ostatními čtyřmi sestrami Kongregace přemístěna do nově zřízeného Domova odpočinku v Rozsochatci. Poté co byly řeholnice v domově v Rozsochatci v roce 1956 nahrazeny civilními zaměstnanci, odešla s většinou spolusester do svého posledního působiště v Domově důchodců v Hostimi, odkud byla přeložena do Charitního domova pro řeholnice Albrechtice – Laudon kde zemřela ve věku nedožitých 85 let (viz Adéla Julišová: Domov odpočinku v Rozsochatci 1952–1956. UK Praha, 2021, s. 115-116),
• Anakleta Marta Moravcová (14. 2. 1927 - 19. 10. 2011) skládala první sliby 12. 7. 1948 v Českých Budějovicích a bezprostředně po nich byla přesunuta do sociálních domovů v Rábech a Čáslavi. Prvního října 1952 odešla spolu se sestrami do Domova odpočinku v Rozsochatci. Ve všech těchto ústavech pracovala jako kuchařka. Během působení v Rozsochatci složila věčné sliby do rukou delegátky S. M. Bohuslavy Aichmayerové, která byla pověřena generální představenou. Dožila se 84 let a zemřela v Charitním domově pro řeholnice Albrechtice – Laudon (viz Adéla Julišová: Domov odpočinku v Rozsochatci 1952–1956. UK Praha, 2021, s. 121),
• Sofie Anna Štefanová (20. 3. 1926 - 10. 7. 2001) vstoupila do kláštera Kongregace sester Nejsvětější Svátosti 28. 8. 1940 a vzápětí začala navštěvovat odbornou školu pro ženská povolání do 30. 6. 1942. Od 1. 11. 1942 do 5. 5. 1945, kdy byly klášterní školy zavřeny, pracovala jako domácí dělnice pro továrnu na lykocel v Plzni. V této době, konkrétně 12. 7. 1944 oblékla řeholní roucho a přijala jméno S. M. Sofie. Po obnovení činnosti Kongregace po druhé světové válce pracovala S. M. Sofie jako vyšívačka v Českých Budějovicích do 20. 7. 1947. V mateřinci složila první řeholní sliby dne 13. 7. 1946. O rok později nastoupila do Domova důchodců v Rábech u Pardubic jako sanitářka. Společně s ostatními sestrami přestoupila 9. 3. 1951 do Domova důchodců v Čáslavi a od 1. 10. 1952 pracovala v Domově odpočinku v Rozsochatci jako ošetřovatelka až do konce působení řeholnic v tomto Domově dne 15. 7. 1956, zejména na oddělení žen. V období mezi 1. 8. 1956 a 31. 10. 1962 ošetřovala chovance v Hostimi u Moravských Budějovic. Zde složila doživotní řeholní sliby 19. 7. 1957, opět pravděpodobně do rukou S. M. Bohuslavy Aichmayerové – delegátky pověřené generální představenou. Prvního prosince 1962 nastoupila S. M. Sofie do nového prozatímního mateřince v Dolních Albeřicích u Trutnova, který upravila generální představená M. M. Klementina Hartmannová pro celou Kongregaci sester Nejsvětější Svátosti. Bylo zde pečováno o stárnoucí a nemocné řeholnice. S. M. Sofie zde pracovala jako pradlena a uklízečka (viz Adéla Julišová: Domov odpočinku v Rozsochatci 1952–1956. UK Praha, 2021, s. 122-123),
• Justina Terezie Rottnerová (7. 10. 1908 - 2. 9. 1994) obdržela řeholní roucho 12. 7. 1932 a svaté sliby složila 11. 7. 1934 v kostele Božského Srdce Páně v Českých Budějovicích. V rámci vzdělávání vychodila 8 tříd obecné školy, absolvovala dvouletý pěstounský kurz pro učitelky mateřských škol a později ještě ošetřovatelský kurz v Českých Budějovicích. Jejím prvním působištěm po věčných slibech byla mezi srpnem 1934 a srpnem 1935 Praha Bubeneč, konkrétně Arcibiskupské gymnázium, kde pracovala jako pomocnice. Následující rok působila jako učitelka v mateřské škole v Divákách. V červenci 1936 přesídlila do Hradce Králové, kde se stala ošetřovatelkou v sociálním ústavu. Tuto činnost vykonávala do června 1941. Poté byla zvolená představenou menší skupiny sester, která začala působit od července 1941 do července 1947 v okresním chorobinci v Benešově u Prahy. Představenou sester byla i v Bohosudově, kde sestry provozovaly internát pro studenty na jezuitském gymnáziu. S. M. Justina navíc pomáhala při výuce na Arcibiskupském gymnáziu, a to až do června 1948. Toto místo bylo poslední, kde S. M. Justina vykonávala učitelskou a vychovatelskou činnost. Od června 1948 začala pracovat jako ošetřovatelka v sociálních domovech Ráby a Čáslav. Prvního října 1952 byla spolu s ostatními přestěhována do Domova odpočinku v Rozsochatci, kde byla ošetřovatelkou, především na mužském oddělení. Z Rozsochatce odešla do Hostimi. Poslední část života strávila Charitním domově pro řeholnice Albrechtice – Laudon, kde zemřela (viz Adéla Julišová: Domov odpočinku v Rozsochatci 1952–1956. UK Praha, 2021, s. 120) a
• Imelda Terezie Eliášová (8. 10. 1910 - 3. 11. 1970) byla od útlého věku formována řeholnicemi z Kongregace sester Nejsvětější Svátosti, protože se vzdělávala na jimi vedeném penzionátě. Již ve 14 letech byla přijata ke klášterním chovankám v Českých Budějovicích. Dostalo se jí dobrého vzdělání, kdy vystudovala čtyřletý učitelský ústav Kongregace sester Nejsvětější Svátosti s maturitou a poté absolvovala ošetřovatelský kurz. Po vykonaném studiu na učitelském ústavu obdržela při obláčce 8. 7. 1929 řeholní roucho a jméno S. M. Imelda. Od začátku školního roku 1930/1931 byla učitelkou literatury na Soukromé dívčí škole Kongregace sester Nejsvětější Svátosti. 11. 7. 1931 skládala sliby dočasné a 12. 7. 1937 složila sliby věčné. Práci s dětmi se S. M. Imelda věnovala i po odchodu z Českých Budějovic v květnu 1941. Od 1. 9. 1941 začala pracovat jako pěstounka v Letohradě, Žamberku a Kyšperku, kde celkem strávila čtyři školní roky. V této době se u S. M. Imeldy projevila vážná nemoc, pravděpodobně tuberkulóza, kdy trpěla chrlením krve a musela se podrobit plicní operaci. Byla proto v červenci 1947 přeřazena do chorobince v Dolních Počernicích, kde pracovala dva měsíce. Poté se její zdravotní stav zlepšil, takže byla opět činná jako vychovatelka, tentokrát v Praze v Dívčím domově katolické Charity. V září roku 1946 se navrátila zpátky do mateřince v Českých Budějovicích a opět začala pracovat jako učitelka literatury na Soukromé dívčí škole Kongregace. Posledního června 1949 skončilo její učitelské působení. V červenci 1949 byla přesunuta do sociálního domova v obci Ráby a posléze do Čáslavi jakožto ošetřovatelka. Propukly u ní zase zdravotní problémy, kdy trpěla závažnou ledvinovou nemocí. Přesto ale nebyla uznána neschopnou práce a dále pečovala o staré a nemohoucí osoby. 1. 10. 1952 byl celý ústav z Čáslavi přesunut do Rozsochatce, kde S. M. Imelda pracovala jako ošetřovatelka mužů a věnovala se domácím pracím, především praní a úklidu. Nějaký čas byla také zástupkyní matky představené. S. M. Imelda nepůsobila v Domově odpočinku v Rozsochatci až do dne, kdy musely sestry tento Domov opustit, odešla totiž na vlastní žádost dne 15. 12. 1955 do Charitního ústavu ve Šluknově, kde začala pracovat od 1. 1. 1956. Důvodem byla přílišná fyzická náročnost práce v Domově odpočinku v Rozsochatci vzhledem k jejímu podlomenému zdraví – trpěla tuberkulózou. Poslední léta svého života prožila v prozatímním mateřinci v Dolních Albeřicích (viz Adéla Julišová: Domov odpočinku v Rozsochatci 1952–1956. UK Praha, 2021, s. 117-119).

Tento seznam se shoduje s evidencí řádových sester ve spisu církevního tajemníka JNV (viz SOkA Pardubice, NAD 210 JNV 1949-1954, inv. č. 201 Církevní záležitosti, karton 182), který uvádí i dalších 5 řádových sester z Kongregace sester Nejsvětější Svátosti v Městském domově odpočinku v Pardubicích (matka představená Elekta Marie Čermáková, Otilie Štěpánka Matějková, Hildegardis Anna Brunátová, Michaela Marie Princová a Anežka Škrampalová) a několik desítek sester z jiných řádů, pracujících hlavně v nemocnici. V tomto soupisu ani v předávacím protokolu z 12. 12. 1950, kterým byl dokončen proces znárodnění Lovčího zámečku a jeho přidělení MNV Pardubice, ale není uvedena řádová sestra Donáta, jejíž působení v Rábech eviduje Kongregace sester Nejsvětější Svátosti:

• Donáta Vlasta Tyrnerová (23. 5. 1924 - 29. 7. 2005) vystudovala zdravotní školu a poté i školu rehabilitační. Mezi lety 1947 a 1951 pracovala jako ošetřovatelka v sociálním ústavu v Rábech. V březnu 1951 byla přesunuta spolu s ostatními sestrami do sociálního domova v Čáslavi. Dne 18. července 1951 složila věčné sliby, obdobně jako později S. M. Anacleta a S. M. Sofie skládala i S. M. Donáta doživotní sliby do rukou delegáty, kterou byla pravděpodobně S. M. Bohuslava Aichmayerová, představená místní komunity řeholnic, která byla určena generální představenou. V témže roce onemocněla kostní tuberkulózou, byla léčena v nemocnici a poté přemístěna jako chovanka a pomocnice do Domova odpočinku v Rozsochatci. Když se její stav zlepšil natolik, že byla opět práceschopná, odešla dne 13. 2. 1955 do Domova důchodců v Kutné Hoře, kde mnoho let pracovala jako ošetřovatelka. Po odchodu sester z Kutné Hory pracovala jako vrchní zdravotní sestra v Ústavu sociální péče Anenská Studánka, odkud byla převezena do Charitního domova řeholnic Albrechtice – Laudon, kde zemřela (viz Adéla Julišová: Domov odpočinku v Rozsochatci 1952–1956. UK Praha, 2021, s. 124).

Právě v této době byla jejich generální představená M. M. Evangelista Říhová dne 29. 8. 1950 předvolána na Státní úřad pro věci církevní v Praze (1949-1956), kde  jí bylo sděleno, že do 48 hodin musí opustit prostory církevní školy ve vlastnictví řádu. Státní zmocněnci žádali, aby ctihodná Matka představená v jejich přítomnosti sdělila sestrám, že která chce, může zůstat vyučovat na škole dál, musí ovšem odložit řeholní šat. Všechny sestry prohlásily, že své povolání nezradí a jsou odhodlány jít se ctihodnou Matkou do vyhnanství. Byly z Českých Budějovic vykázány do opuštěného františkánského kláštera v Hostinném, který byl týden před tím prohlášen za neobyvatelný, a zaměstnány v Krkonošských papírnách a v textilních továrnách ve Varnsdorfu a Trutnově (viz M. M. Gemma Urbanová: Kongregace Sester Nejsvětější Svátosti. In: Vojtěch Vlček (ed.): Ženské řehole za komunismu 1948 – 1989. Olomouc 2005, s. 283-290, dokumenty v příloze s. 53-56). Soustřeďovací klášter v Hostinném byl zrušen v létě roku 1952 a sestry se přestěhovaly do internátu v Meziměstí na Broumovsku (viz Jan Kafka: Církevní politika KSČ a státu v severovýchodních Čechách v letech 1948-1960. UK Praha 2015, s. 155). V Sociálním domově města Pardubic v Rábech prozatím mohly zůstat, protože tam řádové sestry nepůsobily ve školství, ale měly sociální a zdravotnickou kvalifikaci a nebyla za ně náhrada zaměstnanců civilních.

Protože velkým problémem centrálně řízeného státu bylo utajované neplnění 5LP kvůli nedostatku horníků a dělníků do stavební a průmyslové výroby, rada JNV Pardubice potřebovala uvolnit prostory Lovčího zámečku v Rábech pro umístění Státního učiliště pracovních záloh. Proto všechny výše uvedené řádové sestry Kongregace Sester Nejsvětější Svátosti ze Sociálního domova v Rábech byly rozhodnutím KNV v Pardubicích přestěhovány dne 9. 3. 1951 do Domova důchodců v Čáslavi a odtud v září 1952 spolu s klienty do Domova odpočinku v Rozsochatci (viz Adéla Julišová: Domov odpočinku v Rozsochatci 1952–1956. UK Praha, 2021, s. 25-26, 122).

Působení Sociálního domova města Pardubic v Rábech se definitivně uzavřelo 15. 10. 1951, když byli jeho klienti přestěhováni do nově zřízeného Domova odpočinku v Annenské Studánce v okrese Lanškroun (viz SOkA Pardubice, NAD 210 JNV 1949-1954, inv. č. 15 Zápisy rady JNV 4-6/1952, kniha 15), aby jejich místo v roce 1952 obsadila učňovská mládež, kterou za 3 roky opět vystřídali senioři nově zřízeného Domova důchodců v Rábech, o něž začaly pečovat řádové sestry ženského řeholního řádu Společnost Dcer křesťanské lásky sv. Vincence de Paul (tzv. Vincentky) ze Slovenska (viz Mária Bucková: V ruke Prozreteľnosti VINCENTKY. Vydavatelství Vincentín, Bratislava 2022, s. 219).

Spoločnost Dcér kresťanskej lásky sv. Vincenta de Paul (tzv. Vincentky)

Vincentky navazují na odkaz sv. Vincenta de Paul (1581-1660), který v roce 1617 shromáždil skupinu žen ze své farnosti, aby založily Spolek křesťanské lásky k pomoci chudým a nemocným (viz Mária Bucková: V ruke Prozreteľnosti VINCENTKY. Vydavatelství Vincentín, Bratislava 2022, s. 22-40). Řádové sestry z této kongregace v Lovčím zámečku žily a pracovaly v období jeho využití pro Domov důchodců (1955-1964) a pro Ústav sociální péče v Rábech (1965-1985). V první vlně přišly z Levoče, byly doplňovány o Slovenky z různých jiných zařízení sociální péče z celého Československa. Až do poloviny 70. let jejich počet narůstal a jenom výjimečně byly přemístěny jinam.

Komunistický režim se snažil církevní řády zlikvidovat a přesuny řádových sester slovenské národnosti do Čech byl součástí dlouhodobé strategie. Již ve dnech 28. - 31. 8. 1950 na Slovensku bylo v rámci akce "R" soustředěno 1.962 řeholnic z 24 řeholí do 26 soustřeďovacích klášterů (viz Stanislav Balík – Jiří Hanuš: Katolícka církev v Československu 1945 – 1989, s. 172). Internované řeholnice byly přesvědčovány, aby zanechaly řeholního života a odešly do civilu, čímž by se vyhnuly přesunutí do výroby, zvláště do textilních továren v českém pohraničí. Poněkud menší tlak byl na řádové sestry se zdravotnickou kvalifikací, kterých bylo roku 1953 ještě 1.641, protože nemocnice za ně neměly civilní náhradu (viz Lukáš Sekerák: Historický pohľad na vzťah štátu a Katolíckej cirkvi na Slovensku v XX. storočí, Ružomberok 2018, s. 67).

V Domovní knize pro přihlášky a odhlášky ubytovaných osob v č. p. 38 obce Ráby se už u prvních 8 záznamů v kapitole "Domov důchodců" objevuje neformálně zapisovaný červený symbol, označující ideově nepřátelskou osobu s příslušností k církevnímu řádu.

Jako první byly k trvalému pobytu dne 27. 9. 1955 přihlášeny řádové sestry:

• Ladislava Helena Balcová (nar. 24. 4. 1923) z Levoče od 27. 9. 1955 do ???,
• Daria Maria Čechovičová (nar. 18. 6. 1907) z Levoče od 27. 9. 1955 do 13. 9. 1965,
• Roberta Anna Harmadyová (nar. 14. 9. 1914) z Levoče od 27. 9. 1955 do 27. 11. 1970,
• Školastika Klára Kopačíková (nar. 20. 10. 1917) z Levoče od 27. 9. 1955 do 22. 6. 1965,
• Klimenta Mária Košecová (nar. 22. 2. 1920) z Levoče od 27. 9. 1955 do 14. 9. 1964,
• Kalista Maria Košiaková (nar. 19. 6. 1928) z Levoče od 27. 9. 1955 do 28. 11. 1961,
• Krestencia Emilia Podperová (nar. 12. 10. 1899) z Levoče od 27. 9. 1955 do 8. 7. 1965,
• Razima Ludmila Šelestiaková (nar. 5. 11. 1912) z Levoče od 27. 9. 1955 do ???,
• kněz Václav Havránek (nar. 8. 6. 1893) z farnosti Dolní Dobrouč od 21. 12. 1955 do 11. 3. 1970, když v ÚSP Ráby zemřel. Byl kapucínem, do Rábů ho poslal biskup Móric Pícha z Hradce Králové (viz Mária Bucková: V ruke Prozreteľnosti VINCENTKY. Vydavatelství Vincentín, Bratislava 2022, s. 219),
• Kasiána Veronika Siglanová (nar. 28. 10. 1921) ze slovenského Podolínce od 31. 10. 1956 do ???,
• Ludmila Vašková (nar. 6. 1. 1920) z Niměřic od 30. 11. 1961 do 14. 9. 1969, 
• Klára Hlavatá (nar. 30. 4. 1907) z Bílé Vody od 31. 3. 1962 do ???,
  
• Helena Piknová (nar. 23. 11. 1923) ze Sládečkovic u Nitry od 2. 5. 1962 do 10. 4. 1969,
• Vigilie Božena Mikundová (nar. 28. 11. 1929) ze Žirče od 16. 10. 1963 do 3. 6. 1965,
  
• Helena Bystrická (nar. 11. 7. 1930) z Přelouče od 6. 3. 1964 do 14. 9. 1969.

V průběhu deseti let se v Domově důchodců v Rábech se přihlásilo k pobytu celkem 245 osob, z nichž bylo jenom 15 řeholníků: kněz Václav Havránek a 14 řádových sester (všechny byly slovenské národnosti). Kromě sestry Kalisty (1928), která 28. 11. 1961 odešla do Niměřic v okrese Mladá Boleslav, všichni řeholníci zůstali i v následujícím období Ústavu sociální péče (viz Okresní státní archiv Pardubice, složka MNV Ráby, kniha 22, s. 75-125).

K nim pak do Lovčího zámečku (1882) přibyly řádové sestry:

• Zachea Gabriela Lacová (nar. 4. 3. 1922) ze Smečna od 21. 8. 1964 do 1. 8. 1969 - odešla do Mendryky,
• Renata Aurelia Pecháčová (nar. 7. 4. 1921) z Kytlice od 14. 9. 1964 do 3. 4. 1970,
• Vincencie Maria Slobodová (nar. 31. 10. 1909) z Bílé Vody od 7. 1. 1965 do 29. 10. 1969,
• Ludmila Maria Horáková (nar. 19. 3. 1929) z Přelouče od 9. 6. 1965 do 31. 5. 1972,
• Modesta Angela Havlíková (17. 12. 1915 - 1986) z Pačlavic od 21. 6. 1965 do 31. 7. 1967, jež byla jmenována matkou představenou (tzv. vizitátorkou) celé Československé provincie řádu - tento slavnostní akt se konal 15. 5. 1967 za přítomnosti několika sester představených z okolních komunit venku v lesoparku ÚSP v Rábech. Tohoto vzácného setkání sestry využily i ke zvolení sestry Olgy Čaplové delegátkou na  ohlášené Generální shromáždění Společnosti Dcer křesťanské lásky sv. Vincence de Paul 5. 6. 1968 v Římě. Jejich zásluhou získala provincie 18. 12. 1968 zámeček v Mendryce, na jehož rekonstrukci se podíleli i chlapci z ÚSP Ráby (viz Mária Bucková: V ruke Prozreteľnosti VINCENTKY. Vydavatelství Vincentín, Bratislava 2022, s. 226-227, 230-234 a 327), 
• Zuzana Poliaková (nar. 12. 5. 1930) z Předhradí od 8. 7. 1965 do 15. 1. 1969,
• Eleonora Kováčová (nar. 1. 7. 1919) z Přelouče od 21. 9. 1965 do 14. 5. 1966,
• Mária Urbanová (nar. 7. 5. 1913) z Jiřetína pod Jedlovou od 21. 9. 1965 do 1. 7. 1967,
• Elvíra Mária Krištínová (nar. 10. 6. 1921) z Jiřetína pod Jedlovou od 6. 10. 1965 do 28. 12. 1969,
• kněz Michal Florián (nar. 1. 5. 1923) z Bratislavy s přechodným pobytem od 5. 4. 1966 na 1 rok,
  
• Gertruda Marie Schinglerová (nar. 16. 3. 1910) z Černé Hory od 16. 5. 1966 do ???,
• Milana Štefanová (nar. 8. 4. 1930) z Přelouče od 20. 6. 1966 do ???,
• Rozalie Orolínová (nar. 22. 5. 1913) ze Zlaté Olešnice od 1. 7. 1966 do ???,
• Ildefonsa Helena Petrejová (nar. 25. 11. 1923) ze Zlaté Olešnice od 5. 8. 1966 do ???,
• Petromila Jolana Maňová (nar. 27. 10. 1909) z Předhradí od 7. 7. 1967 do 31. 3. 1969,
• Rafaela Klementina Poturnayová (nar. 22. 6. 1909) z Brna od 13. 7. 1967 do 27. 11 1970, pro víru byla 5. 8. 1958 uvězněna a soudem v Brně byla odsouzena 19. 11. 1958 na 3 roky (viz Mária Bucková: V ruke Prozreteľnosti VINCENTKY. Vydavatelství Vincentín, Bratislava 2022, s. 347),
  
• Mária Dubcová (nar. 26. 5. 1925) z Dřevohostic od 2. 10. 1967 do ???,
• Beata Emerencia Decktická (nar. 12. 3. 1909) z Dřevohostic od 2. 10. 1967 do ???,
• Pavlína Machajová (nar. 19. 12. 1929) z Krásné Lípy od 17. 2. 1969 do 9. 7. 1970,
• Helena Zábojníková (nar. 21. 8. 1921) z Předhradí od 17. 4. 1969 do ???,
• Maria Cvečková (nar. 11. 10. 1925) ze Smečna od 14. 4. 1969 do ???,
• Gizela Laščová (nar. 25. 11. 1927) z Neporadzy o. Trenčín od 1. 7. 1969 do ???,
• Pavlina Strečanská (nar. 11. 6. 1924) z Brehova od 1. 8. 1969 do 31. 12. 1971,
• Anna Kohárová (nar. 8. 10. 1922) z Kytlic od 1. 8. 1969 do ???,
• Anna Salová (nar. 5. 2. 1931) z Báče o. Dunajská Streda od 10. 9. 1969 do ???,
• Mária Babiaková (nar. 25. 2. 1920) ze Sládečkovců od 2. 4. 1970 do ???,
• Juliana Bonková (nar. 16. 2. 1927) z Kostolné od 30. 7. 1970 do ???,
• Pavlína Sitášová (nar. 3. 7. 1930) z Niměřic od 30. 7. 1970 do ???,
• Anna Sýkorová (nar. 21. 9. 1931) ze Slanské Huty od 7. 8. 1970 do 29. 9. 1970,
• Žofia Yoppeková (nar. 13. 2. 1921) z Doks od 7. 10. 1970 do ???,
• Ludmila Řezníčková (nar. 5. 11. 1910) z Kytlic od 14. 11. 1970 do ???,
• Anna Raškovská (nar. 1. 12. 1947) z Mendryky od 27. 11. 1970 do ???,
• Helena Lileková (nar. 21. 3. 1927) z Mendryky od 27. 11. 1970 do ???,
• Agnesa Libuša Vrabková (7. 10. 1944 - 4. 1. 1922) z Mendryky od 27. 11. 1970 do ???, zemřela v Mendryce,
  
• kněz Jan Mikula (nar. 18. 5. 1914) od 12. 7. 1971 na 6 měsíců (poté se dle svědectví manželů Šmahelových pravděpodobně ilegálně v Rábech ukrýval do 80. let). Jeho zásluhou se sestry v celé provincii naučily zpívat žalmy podle gregoriánských tonusů, neboť mu záleželo na obnově liturgie po Druhém vatikánském koncilu 1962–1965 (viz Mária Bucková: V ruke Prozreteľnosti VINCENTKY. Vydavatelství Vincentín, Bratislava 2022, s. 227-228),
• Juliana Durčíková (nar. 11. 3. 1926) z Lohendova od 20. 9. 1971 do ???,
• Margita Šlapáková (nar. 23. 7. 1952) z Mendryky od 10. 1. 1972 do ??? a
• Terézia Ončáková (nar. 26. 12. 1927) z Předhradí od 7. 4. 1972 do ???
  

Také všechny nově příchozí řádové sestry kromě Ludmily (1910) z Kytlic byly slovenské národnosti (viz SOkA Pardubice, NAD 321 MNV Ráby 1945-1990, inv. č. 22 Domovní kniha 1953-1970, kniha 22, s. 130-143).

Řeholníků v ÚSP Ráby, kteří zůstali z Domova důchodců s nově příchozími, bylo tedy v období od 22. 5. 1964 do 7. 4. 1972 celkem 51 z celkového počtu všech 81 přihlášených mužů a žen, což z nich činí nejenom překvapivě dvoutřetinovou většinu, ale současně svádí i k hypotéze na prověření, zda veřejně deklarovaná péče o mentálně postiženou mládež v prvním období nově založeného Ústavu sociální péče nesloužila hlavně jako krycí legenda k tabuizované a kontrolované izolaci církevního řádu pro zamezení jeho kontaktu s veřejností.

Nařízení ve směrnici pro přípravu 4. plánovací pětiletky (1966-1970), schválené radou ONV dne 3. 6. 1965, aby úbytek řádových sester v domovech důchodců byl nahrazován větším počtem civilních zaměstnanců "v žádoucím poměru 1 : 1,5 až 2 osobám" (viz SOkA Pardubice, NAD 1152 ONV Pardubice 1960-1990, inv. č. 100 Zápisy rady ONV 4-6/1965, kniha 100, s. 137-141, zpráva s. 33), vysvětluje jednak cílené sestěhovávání řádových sester z domovů důchodců do Rábů a také nutnost nahrazovat je v místě jejich dřívějšího působení větším počtem civilních zaměstnanců, protože řádové sestry nepracovaly pro peníze (účetně mívaly poloviční úvazky), ale naplno v řeholní službě Bohu. To potvrzuje i návrh plánu rozvoje a rozpočtu na léta 1966-1970 v hospodářství řízeném národními výbory v okrese Pardubice: "Do roku 1970 odejde část řádových sester do důchodu. V domovech se stále zvyšuje počet osob trvale ležících, kterým by se stávajícím počtem pracovníků nebylo možno zajistit potřebnou péči, zvlášť když dojde k výměně řádových sester za civilní, u nichž není předpoklad pracovat víc, než stanoví základní pracovní doba. Proto požadujeme celkem 12 pracovníků, které plánovací odbor VčKNV přislíbil vykrýt ze svých rezerv" (viz SOkA Pardubice, NAD 1152 ONV Pardubice 1960-1990, inv. č. 101 Zápisy rady ONV 7-9/1965, kniha 101, s. 292-298, zpráva s. 14).

Napovídá tomu i skutečnost, že nejprve bylo do knihy zapsáno 14 klientů, převezených dne 22. 5. 1964 z ÚSP ve Slatiňanech, další 4 nastoupili 15. 6. 1964, pak se v dalším bloku záznamů od 21. 8. 1964 do 6. 10. 1965 ubytovávaly pouze řádové sestry, realizovalo se oplocení areálu, dne 5. 4. 1966 přibyl kněz Michal (na 1 rok), poté 11. 5. 1966 další 4 klienti a od 16. 5. 1966 jednotlivě sestry Gertruda a Milana, následoval 1 klient, pak sestra Rosalie, poté 2 klienti, pak sestra Idelfonsa, následovaná 2 klienty, poté od 7. 7. 1967 do 1. 8. 1969 přihlásili k pobytu celkem 10 sester, dne 18. 8. 1969 jednoho klienta, od 10. 9. 1969 do 27. 11. 1970 dalších 10 sester, pak 12. 7. 1971 kněze Jana Mikulu, ve dnech 20. 9. 1971 a 10. 1. 1972 sestry Julianu a Margitu, pak 20 1. 1972 klienta a dne 7. 4. 1972 přihlášením sestry Terezie zápisy do Domovní knihy ukončili (viz SOkA Pardubice, NAD 321 MNV Ráby 1945-1990, inv. č. 22 Domovní kniha 1953-1970, kniha 22, ukl. č. 7, s. 130-143). Tato kniha ovšem nepokrývá celé období ÚSP v Rábech, které trvalo až do konce července 2000.

Celkem 25 řádových sester nemá v Domovní knize razítko k ukončení pobytu, a tak některé z nich zřejmě zůstaly ještě po roce 1972 (kdy tato evidence přestala být aktualizována) až do počátku 80. let, kdy sestry musely z Rábů odejít. S velkou pravděpodobností do Mendryky u Litomyšle, kde vznikl 18. 12. 1968 druhý provinciální dům ženského řeholního řádu Společnost Dcer křesťanské lásky sv. Vincence de Paul (viz Mária Bucková: V ruke Prozreteľnosti VINCENTKY. Vydavatelství Vincentín, Bratislava 2022, s. 230-238) a kde nyní tato komunita se sídlem v Nitře pečuje o staré řeholní sestry: "V 50-tych rokoch 20. storočia v dôsledku ďalších politických zmien prežívali sestry ťažké časy. Provinciálny dom v Ladcoch, ďalšie sesterské komunity a všetky vincentské diela boli zrušené a sestry deportované do rôznych koncentračných kláštorov (charít), do pracovných táborov a väzníc. Vyše 100 sestier bolo vyvezených do českých tovární, odkiaľ ich po niekoľkých rokoch presúvali do sociálnych ústavov (DD, ÚSP) ako ošetrujúci personál. Kontakt s generálnymi predstavenými v Paríži bol prerušený až do r. 1968 (dubčekovské obdobie). V tomto období (1968-72) nastala nová jar, sociálna služba a služba vo farnostiach sa začala radostne rozvíjať. Mnohí kňazi i veriaci žiadali DKL o pomoc najmä pri vyučovaní katechizmu a pre sociálnu službu starým a chorým. Tak sa rozrástli malé komunity 3-4 sestier vo viacerých farnostiach. V r. 1969 bol zriadený nový provinciálny dom v Čechách na Mendrike. Mohla sa tam konať legálna formácia mladých sestier, avšak trvalo to len do r. 1972. Ďalšia možnosť legálnej formácie nastala až v r. 1988" (viz http://www.vincentky.sk/o-nas/dejiny-spolocnosti-dcer-krestanskej-lasky/historia/).

Tomu odpovídají i zápisy v Domovní knize  z období ÚSP Ráby: již první od 21. 8. 1964 přihlášená řádová sestra Zachea (1922) ze Smečna odešla do Mendryky dne 1. 8. 1969, pak z Mendryky přišly jednoho dne 27. 11. 1970 sestry Anna (1947), Helena (1927) a Libuša (1944), po nich dne 10. 1. 1972 sestra Margita (1952). Další přihlášky a odhlášky obyvatel Lovčího zámečku již do knihy zapisovány nebyly, a tak můžeme být vděčni alespoň za aktuální oznámení na webu Mendryky, že předposledně jmenovaná Agnesa Libuša Vrabková (1944) tam zemřela 4. 1. 2022. Do ÚSP v Rábech přišla ve věku 26 let dne 27. 11. 1970 z Mendryky u Litomyšle. Kdy se z Rábů do Mendryky vrátila ani další informace o jejích životních osudech, zatím nevíme. Po krásné paní, která svůj život zasvětila Bohu a službě nemocným a starým lidem, zůstal v archívu pouze strohý úřední záznam s červeným označením nepřátelské osoby. Čest její památce.

Ačkoliv záměr umístit do připravované novostavby provozní budovy ÚSP také "ubikace řádových sester" je uveden již v žádosti o vynětí části pozemku z lesního fondu ze dne 27. 7. 1973 (viz archív ONV, č. j. Les 4372/209-1-1973/So ze dne 30. 7. 1973), na jejich odchod se ÚSP Ráby dlouhodobě připravoval.

Řádové sestry jsou několikrát zmíněny v kontrolním zápisu ze dne 6. 11. 1978: "Kontrola pom. hospodářství se běžně neprováděla, slepice byly zlikvidovány a nové kuřice ještě nenesou. Výkrm vepřů provádí chovanci sami. Je to jejich záliba a práce provádějí uspokojivě. Nová selata jsou naplánována a byla zakoupena v říjnu 1978 a porážka vykrmených prasat je plánována na listopad 1978. Z iniciativy řádových sester bylo sebráno na polích JZD přes 6 q okurek, které byly zpracovány na okurkové řezy. Celkem bylo naloženo 100 ks 4 l okurek. Ze sadu pod Kunětickou horou bylo sklizeno 2 q třešní, 3 q jablek a 5 q hrušek. Vše bylo zpracováno v kuchyni pro potřeby stravování chovanců a zaměstnanců. [...] Nástupem civilních pracovnic za řádové do provozu kuchyně byly obavy, jak zvládnou provoz kuchyně. Všechny se poměrně brzo dobře zapracovaly, potíž nastala při zavádění nové mzdové soustavy, kdy u řádových sester nebyl zájem v úpravě platů a průměr byl značně nízký. Nastal tu problém sobotních a nedělních služeb, které měly řádové sestry dělené. Kladným přístupem všech pracovnic kuchyně byly všechny problémy vyřešeny... [...] Oba sklady byly přestěhovány do skladu v nové provozní budově, takže pro ústavní potřebu, respektivě pro potřebu řádových sester, poněvadž stávající sklady byly v podkroví řádových sester, budou uvolněny dvě místnosti, které po dohodě s představenou budou reservovány pro potřeby ústavu" (viz SOkA Pardubice, NAD 1559 Sociální služby města Pardubic, př. č. 5/93, karton 2).

V hodnocení ÚSP Ráby pro radu ONV je konstatováno, že z důvodu snížení pracovního stavu v roce 1979 o 1 prac. "vzrostla brigádnická výpomoc řád. sester, které odpracovaly 3.616 hod. zdarma. [...] Celou situaci zhoršuje skutečnost, že řádové sestry nemůžeme získávat v rámci iniciativy" (viz SOkA Pardubice, NAD 1152 ONV Pardubice 1960-1990, inv. č. 4854 Činnost OÚSS Pardubice 1978, karton 1388).

Ve státním archivu se také dochoval zápis z kontroly, zda ÚSP Ráby neporušuje zákaz provádění církevních obřadů na Štědrý večer: „V době kontroly dne 24. 12. 1980 v 23:45 – 00:30 hod. bylo zjištěno, že hlavní brána byla uzavřena (uzamčena) a osvětlena, v celém objektu byl klid, bylo rozsvíceno pouze horní patro v budově Zámečku“ (viz SOkA Pardubice, NAD 1559 Sociální služby města Pardubic, př. č. 5/93, karton 2).

V horním patře u jižního průčelí budovy, kde se v době kontroly svítilo, byla kaple, jejíž tehdejší podobu zachytila fotografie z archívu ženského řeholního řádu Společnost Dcer křesťanské lásky sv. Vincence de Paul a jejíž vybavení je od 2. 8. 1969 (?) dosud v kapli sv. Huberta v Mendryce (viz Mária Bucková: V ruke Prozreteľnosti VINCENTKY. Vydavatelství Vincentín, Bratislava 2022, s. 234).

Zápis z komplexní prověrky v ÚSP Ráby ze dne 8. 4. 1983 zmiňuje kapli i řádové sestry v přítomném čase: "prostory ve II. poschodí, které obývají řádové sestry, nejsou dostatečně využity, neboť v hlavní budově je v 8 velkých místnostech s cca 24 lůžky (ve třech místnostech nebyly prověrky provedeny proto, že zde údajně spaly sestry) ubytováno 7 pracovnic. Dále je zde velmi prostorná jídelna, podkrovní kuchyňka, sociální zařízení včetně kaple a další podkrovní místnosti (slouží jako sakristie), půdního prostoru sloužícího jako skladiště". V tomto dokumentu je dále uvedeno, že také v I. poschodí tehdy nové provozní budovy (ještě před přístavbou východní části) "pro ubytování sester slouží dalších 7 velkých místností, z toho 4 s chodbičkou a zabudovanými skříněmi a 1 mimo toho i s balkonem, kde je ubytováno vždy po 2 pracovnicích, tj. 14 osob z celkového počtu 14 řádových sester. V chodbě ubytovny, která vede prostředkem poschodí, je nutné vyřešit větrání do větrací šachty (na zdi neustále plíseň). Dále je zde 1 místnost s chodbičkou určená a používaná jako ordinace. Pro ubytování a ošetřovnu je dostatečné sociální zařízení" (viz SOkA Pardubice, NAD 1559 Sociální služby města Pardubic, př. č. 79/98, karton 4).

Tato prověrka prostor, které obývaly řádové sestry v ÚSP Ráby, se uskutečnila několik dnů po celostátní akci Státní bezpečnosti (StB) "Vír" na Květnou neděli 27. 3. 1983. Tehdy provedla plošný zátah na celém území Československa, který zahrnoval domovní prohlídky a výslechy. Příslušníci bezpečnostních sborů zabavili řeholníkům studijní materiály, liturgické potřeby a různé další rukopisy. Sedm členů františkánského řádu bylo uvězněno, dva z nich byli odsouzeni za maření státního dozoru nad církvemi. Zbývajících pět členů bylo zejména díky mezinárodnímu tlaku později propuštěno. Zásah měl velký ohlas v zahraničních sdělovacích prostředcích, zejména v Itálii (viz Zuzana Němcová: Čeští františkáni v době komunismu. Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích 2008, s. 88).

K přestěhování řádových sester z Rábů do jiných zařízení zřejmě docházelo postupně od léta 1983 až do roku 1985, přestože již 15. 2. 1984 rada ONV motivačně vyhodnotila každoroční socialistickou soutěž o Rudou standartu na základě Ostravské výzvy a tento ústav poprvé ocenila jako nejlepší v okrese se zdůvodněním mimo jiné, že v roce 1983 "nástupem civilního vychovatele a civ. sester pozměnili celý režim práce a výchovy svěřenců" (viz SOkA Pardubice, NAD 1152 ONV Pardubice 1960-1990, inv. č. 206 Zápisy rady ONV 1-2/1984, kniha 206, s. 26-27, zpráva č. 6, usnesení č. 40). Společnost Dcer křesťanské lásky sv. Vincence de Paul své působení v Rábech datuje až do roku 1985 (viz Mária Bucková: V ruke Prozreteľnosti VINCENTKY. Vydavatelství Vincentín, Bratislava 2022, s. 219).

To vysvětluje, proč ještě ve "Stanovisku OSVZ ONV k plnění plánu a rozpočtu za rok 1986" pro jednání rady ONV dne 18. 2. 1987 bylo nesplnění rozpočtovaných příjmů ÚSP Ráby zdůvodňováno absencí řeholnic: "odpadlé příjmy za ubytování a celodenní stravování řádových sester a nižší počet svěřenců s invalidními důchody" (viz SOkA Pardubice, NAD 1152 ONV Pardubice 1960-1990, inv. č. 4854, karton 1388).

Zatímco dokud v ústavu pracovaly převážně řádové sestry, nebyly ani předpoklady k ustavení Brigády socialistické práce a ÚSP Ráby nemohl uspět v socialistické soutěži ústavů sociální péče o Rudou standartu na základě Ostravské výzvy, kterou rada ONV projednávala dne 13. 12. 1979 (viz SOkA Pardubice, NAD 1152 ONV Pardubice 1960-1990, inv. č. 174 Zápisy rady ONV 11-12/1979, kniha 174, s. 175, zpráva č. 4 s. 6-7), v roce 1987 tam již Brigáda socialistické práce byla se zapojením 26 pracovníků, tzn. 84% všech, jak je zřejmé ze srovnávací tabulky ústavů ve zprávě pro zasedání rady ONV dne 25. 2. 1988 (viz SOkA Pardubice, NAD 1152 ONV Pardubice 1960-1990, inv. č. 237 Zápisy rady ONV 2-3/1988, kniha 237, s. 30-31, zpráva č. 1, usnesení č. 36).