#02. koupě velkostatku

Pardubický velkostatek se začal formovat již v roce 1491, když zámožný moravský šlechtic Vilém II. z Pernštejna (kolem 1435 – 1521) koupil pardubické panství (s hradem Kunětická hora a městem Pardubice), které rozšířil na rozlohu třikrát tak velkou, než mělo dosud největší středověké dominium rožmberské. Pod jeho vedením byla vybudována unikátní soustava rybníků na Pardubicku, která zahrnovala více než 200 rybníků (viz Hana Papežová: Analýza historického vývoje rybníků na Bohdanečsku, ČVUT Praha, 2018, s. 14).

Od Pernštejnů pardubické panství v roce 1560 odkoupil sám český král a římský císař Ferdinand I. Habsburský (1503–1564) a stalo se majetkem české královské komory v Praze. Ta ho řídila prostřednictví úředních instrukcí, které se týkaly nejenom hospodaření, ale i záležitostí daňových, správních, soudních a poddanských (viz Radek Strejček: Hejtmanská správa komorního velkostatku Pardubice v letech 1679 – 1681, Univerzita Pardubice 2017, s. 31-39). V roce 1855 bylo panství zastaveno na umoření státních dluhů, a tak v roce 1863 velkostatek v dražbě získala akciová společnost c. k. Rakouský úvěrní ústav pro obchod a průmysl, aby ho následně mohla se ziskem zpeněžit (viz Petr Mücke: Kunětické družstvo. Východočeský sborník historický 14, 2007, s. 144).

Ke snadnějšímu a výnosnějšímu odprodeji ho rozdělila na 9 dílů. Čivice r. 1864 koupil hrabě Chotek, Krakovany r. 1868 Eliáš Fischer z Kolína, Dašice získala v roce 1868 firma Jana Liebiga a spol., dále byl odprodán les Chrást, Žernovský les se 7 rybníky, pivovar v Dašicích, rybníky u Krakovan a Borku, lesy v Labské Týnici a mnoho menších rybníků a lesů. "Kunětickou Horu nabízela akciová společnost k samostatné koupi za 80.000 zl., ale nebylo kupce" (viz Provedení pozemkové reformy na velkostatcích..., vydal Státní pozemkový úřad, 1921, s. 14).

Zbývající část pardubického velkostatku si akciová společnost ponechala až do 18. 6. 1881, kdy ho včetně jeho hospodářského zázemí a sídla na zámku v Pardubicích i zříceniny hradu Kunětická hora koupil rytíř Dr. Richard Drasche-Wartinberg (18. 3. 1850 - 3. 7. 1923) - rakouský velkoprůmyslník, také uznávaný geolog, cestovatel a malíř (krajinář), jenž byl 13. 8. 1883 císařem Františkem Josefem I. povýšen na barona.

O prodeji referovaly 24. 6. 1881 noviny Pernštýn: "Velkostatek Pardubice jest skutečně prodán úvěrním ústavem a sice ryt. R. Draschemu za 2,020.000 zl. Kupní smlouva podepsána byla již minulou sobotu. Úvěrní ústav koupil velkostatek ten v roku 1863 veřejnou dražbou za 1,813.000 zl. a v době užívání vynášel statek ten úvěrnímu ústavu značného výtěžku, jelikož hospodářství zavedeno bylo tím způsobem, aby jen ústav z něho těžil, nehledíc nikterak k tomu, zda i hospodaření to jde velkostatku k duhu. Nyní ovšem toužebně se očekává, jaké bude hospodářství nového majitele a má se za to, že nebude to as nikterak o něco lepší jak dosud" (s. 217). Vnímáte tu skepsi a nedůvěru?

Velikost území, na kterém se tehdy Pardubický velkostatek rozkládal, dokumentuje Mapa panství Pardubice z roku 1882 od lesníka Otakara Seidla: "Mapa je kolorována, vodní toky modře včetně rybníků, zaniklé rybníky žlutě, lesy kolorovány šedivě. Zobrazeny jsou cesty a silnice, včetně železnice. Popsané jsou lesní revíry." Z budov jsou vyznačeny hájovny a významné budovy: sídlo velkostatku na zámku v Pardubicích, pod troskami hradu Kunětické hory čerstvá novostavba Lovčího zámečku (1882) ještě bez rozestavěné hájenky č. p. 40, v Rábech starobylý Jägerhaus č. p. 22, v Hradišti na Písku dnešní Restauraci u Nouzů, sídla dvorů Hradiště-Brozany, Ždánice a Semtín,... (viz SOA Zámrsk, NAD 377 Velkostatek Pardubice 1494-1952, inv. č. 3430 Mapa panství Pardubice 1882).

Dobová svědectví popisují, v jakém stavu Dr. Richard Drasche-Wartinberg velkostatek koupil: "Rybníky na Pardubicku byly většinou vypuštěny k účelům polařským. Kanál Opatovický, který vede skorem tři kr. metry vody ve vteřině, slouží nyní skorem jenom mlynářům, kteří odvádějí panství pardubickému co majetníku nepatrné poplatky. Teprve v nejnovější době zanáší se p. baron Drasche, nynější majetník panství, použitím onoho proudu k opětnému, třeba periodickému napájení znovuzřízených ploch rybničních a ku zavlažování velkých ploch lučních" (viz Antonín Němec: Úpravy vodní v Čechách ku prospěchu hospodářství, Praha 1886, s. 10).

Nový majitel velkostatku "hleděl uvésti do řádného stavu vše, co se dosud dalo napravit. Učinil energicky konec dosavadnímu vandalskému hospodaření. Rybníky se zachovanými hrázemi byly znovu napuštěny, rybniční hospodářství moderními metodami obnoveno a louky a pozemky meliorovány" (viz Bedřich Matějček: Dějiny pardubického rybnikářství, in: Mapa pardubického panství 1688. Faksimile mapy Jiřího Matouše Vischera, Praha, 1948).

Také Státní pozemkový úřad v roce 1921 potvrdil, že baron "snažil se zlepšiti velkostatek tím, že provedl v letech 1885-1900 odvodnění pozemků bývalých rybníků v katastru mětickém a nemošickém, zřízením odpadů a drenáže trubkové. Podobně provedl Drasche odvodnění větších komplexů pozemků u dvorů Hrobic a Ždánic a melioraci velkých ploch lučních zejména louky Žernovské, Zástavy, Bříství a Na půlových, které přeměnil v louky zavodňovací. Na sterilních neplodných půdách, po vypuštění rybníků vysazeny byly porosty luční, kterýmžto způsobem byla nově zalesněna plocha ca 300 ha pozemků" (viz Provedení pozemkové reformy na velkostatcích..., vydal Státní pozemkový úřad, 1921, s. 14).

Kdysi slavný hrad Kunětická hora byl dávno před začátkem působením barona Drasche na Pardubicku jenom nefunkční zřícenina, poté co ho za třicetileté války roku 1645 dobyla, vyplenila a vypálila švédská vojska. Urbář z roku 1680 popisuje stav hradu v tomto čase takto: "Zámek Hory Kunětické jest od zámku a města Pardubic na půl míle vzdálený a leží za Labem na velkém vrchu a tvrdé skále, od kamene všechen vystavený, kterýž za dob vojny švédské od nepřátel ku spálení a k ruinování přišel, tak že se některé toliko místo klenuté v celosti nachází, ostatní všechno nepřikryté jest, a od dešťův k dokonalému zkažení přichází. Item studnice jest velmi široká a hluboká, nyní však téměř polovicí zaházena a zarumována..."  (viz Josef Nechvíle: Sezemice, Dříteč, Kunětice a Hora Kunětická. 1883, s. 49).

Hrad se stal neobyvatelný a neměl využití, a tak v roce 1754 bylo vydáno demoliční úřední povolení k rozebírání hradních staveb až na úroveň přízemních podlaží (viz Miloš Jiroušek: Kunětická hora od středověku po současnost, 2021, s. 21). Kámen z lomu, jenž také náležel velkostatku, byl užíván při stavbě vojenské pevnosti v Hradci Králové (v letech 1766-1786), ke zpevňování cest a pro další veřejné stavby včetně regulace toků Labe a Chrudimky. Troskám hradu byla opakovaně odepřena státní památková ochrana, která byla již od 31. 12. 1850 pro celou habsburskou monarchii v kompetenci c. k. Centrální komise pro výzkum a zachování stavebních památek (viz Jiří Cásek: Vývoj právní regulace památkové péče, Právnická fakulta Masarykovy univerzity Brno, 2017, s. 15) a jež například v roce 1875 zachránila před zbouráním Zelenou bránu v Pardubicích (viz Jiří Paleček: Malá kronika Pardubicka do konce 19. století, vydal Klub Přátel Pardubicka 2007, s. 67).

Svědectví o stavu Kunětické hory z její návštěvy v roce 1847 zapsal František Alexandr Heber (1815-1849). Z podrobného německy psaného popisu a zveřejněného plánu je zřejmé, že tehdy již z 1., 2., 3. i 4. brány zbyla jenom torza, z 5. brány díry ve zdivu, že 6. brána neměla střechu a že stav zbytků hradního paláce i kaple byl nevalný. Sděluje, že lom pohltil opevnění jižní strany hradu, a končí konstatováním, že pokud bude těžba pokračovat jako dosud, hrad se do padesáti let zřítí (viz F. A. Heber: Böhmischens Burgen, díl VI., Praha 1849, s. 151-200).

Toto proroctví poněkud zmírnil August Sedláček (1843-1926) o 35 let později v době, kdy baron Drasche Kunětickou horu koupil: "Kopec sám má místy volný spád, jen na jedné straně, kde se z něho již od 300 let kámen vylamuje, srázně se končí; neb na této straně jsou holé stěny, o jichž roztrhání se bedlivě pracuje, tak že se za nějaké století hrad sřítiti musí a Kunětickou hůru potom do všech úhlův světa rozvezou" (viz August Sedláček: Hrady, zámky a tvrze Království českého. Svazek I., Praha 1882, s. 48–59). Ve svém stěžejním díle nastavil paradigma nejenom pro veškerá novodobá pojednání o Kunětické hoře (viz Miloš Jiroušek: Kunětická hora od středověku po současnost, 2021, s. 8), ale i pro budoucí argumentaci českých aktivistů a vlastenců, usilujících o záchranu této zříceniny.

Luděk Šorm