#27. znárodnění
Po komunistickém převratu v únoru 1948 byl Lovčí zámeček z roku 1882 se všemi lesními pozemky vyvlastněn podruhé, nyní znárodněn. Na základě zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy z roku 1919, jež rozparcelovala zbývající část pardubického panství Pernštejnů - pardubického velkostatku, který si roku 1881 koupil baron Richard Drasche von Wartinberg.
Strohý úřední výměr Ministerstva zemědělství Miloslavě Sudkové dne 2. 4. 1948 sdělil, že její majetek „přejímá se státem“ a že až do fyzického převzetí zabraného majetku je „povinna na lesním statku řádně hospodařiti resp. postarati se o řádné hospodaření podle ustanovení a pod následky zákona..." Z odůvodnění: "Pozemkový majetek uvedený ve Vaší soupisové přihlášce tvoří lesní podnik, vytvořený ze zabraného majetku pozemkového tím, že přesahuje výměru 50 ha a byl Vámi získán koupí z pozemkového majetku původně velkostatku Pardubice patřícího. [...] Toto rozhodnutí je konečné a další odvolání z něho není přípustno." Připomeňme, že pozemky s budovami si Miloslava Sudková koupila (se souhlasem pardubického okresního úřadu v době branné pohotovosti státu dne 15. 11. 1938) za cenu 1.120.000 Kč, následně investovala do stavebních úprav a pouze 3 roky (1939-1942) vždy od května do září v nich mohla její rodina podnikat, než "Penzion Ráby pod Kunětickou horou" zabraly okupační německé úřady pro dětský tábor KLV (1943-1945) a než na něj byla hned po skončení války (dne 20. 6. 1945) uvalena národní správa pro nastěhování zotavovny Červeného kříže a po zrušení národní správy zákaz živnostenské činnosti, aby do budov Lovčího zámečku mohl být přestěhován "Sociální domov města Pardubic" (1922).
Situace využila obec Ráby a pokusila se znárodněný majetek získat. Dne 10. 7. 1948 se v hostinci u Vachků uskutečnila schůze MNV Ráby s jediným bodem programu: "Jednání o les pí Miloslavy Sudkové do vlastnictví obce Ráby" s přijatým usnesením: "Členové místního národního výboru spolu s místní rolnickou komisí usnesli se jednohlasně žádat o všechny lesy ležící na katastru Rábském i s budovami t. z. zámečkem a o les ležící na katastru Brozanském, to je les zvaný Buryánek" (viz SOkA Pardubice, NAD 321 MNV Ráby 1945-1990, inv. č. 1 Zápisy z jednání MNV 1945-1950, evid. kn1, ukl. č. 1).
K dokončení procesu záboru soukromého majetku bylo přistoupeno rozhodnutím Ministerstva zemědělství ze dne 15. 12. 1948, po němž následovalo dne 17. 12. 1948 stanovení termínu protokolárního předání majetku a hajného Jana Kubíka do správy Ředitelství Státních lesů ve Slatiňanech na den 21. 12. 1948 (viz SOkA Pardubice, NAD 1596 Lesní dohlédací úřad Pardubice 1874-1960, inv. č. 159 Velkostatek Ráby, karton 17).
Nejenom obec Ráby, ale i rada MNV Pardubice 22. 4. 1949 usilovala o přidělení znárodněného majetku: "Na ministerstvu zemědělství bylo jednáno o příděl lesního majetku v Rábech ve výměře 87 ha, o který mělo zájem družstvo obcí Brozany, Ráby, Kunětice. Po vysvětlení na ministerstvu zemědělství bylo přislíbeno, že lesní majetek bude přidělen městu Pardubicům a v tom smyslu byl také informován krajský národní výbor, který o věci v nejbližší době rozhodne" (viz SOkA Pardubice, NAD 216 MNV Pardubice 1945-1949, inv. č. 5 Zápisy ze schůzí rady 1949, kniha 5, protokol 1210). Koncem roku 21. 12. 1948 byl totiž schválen zákon o krajském zřízení, který zrušil zemské zřízení a ustanovil Pardubický kraj (1949-1960), jehož správou byl od 1. 1. 1949 pověřen Krajský národní výbor Pardubice. Byl podřízen vládě a v jednotlivých oborech své působnosti věcně příslušným ministrům a ústředním úřadům.
V každodenní činnosti Sociálního domova města Pardubic v Rábech, který v pronajatém Lovčím zámečku sídlil již od roku 1946, se znárodnění majetku Miloslavy Sudkové neprojevilo.
Nejdůležitější záležitosti a rozhodnutí se projednávaly a schvalovaly v radě MNV. Na doporučení sociálního oddělení a personálního referenta bylo 1. 7. 1948 schváleno přijetí Bohumily Hodanové jako pomocnice v Sociálním domově města Pardubic v Rábech (viz SOkA Pardubice, NAD 216 MNV Pardubice 1945-1949, inv. č. 4 Zápisy ze schůzí rady 1948, kniha 4, protokol 1454), dne 19. 8. 1948 rada MNV Pardubice schválila opravu a nátěr křížů pro sociální domov města Pardubic v Rábech nákladem 2.080 Kčs (viz SOkA Pardubice, NAD 216 MNV Pardubice 1945-1949, inv. č. 4 Zápisy ze schůzí rady 1948, kniha 4, protokol 1821), na Vánoce 23. 12. 1948 výplatu příspěvku řádovým sestrám Městského domova odpočinku a Sociálního domova v úhrnné částce 10.000 Kč (viz SOkA Pardubice, NAD 216 MNV Pardubice 1945-1949, inv. č. 4 Zápisy ze schůzí rady 1948, kniha 4, protokol 1821), dne 11. 2. 1949 "zakoupení nábytku pro sociální domov v Rábech za 283.000 Kčs" z finanční podpory Zemského národního výboru k tomuto účelu (viz SOkA Pardubice, NAD 216 MNV Pardubice 1945-1949, inv. č. 5 Zápisy ze schůzí rady 1949, kniha 5, protokol 508) a dne 6. 5. 1949 "zakoupení šesti selat pro výkrm, z toho dvě pro sociální domov v Rábech a čtyři pro domov odpočinku v Pardubicích v zájmu hospodárného využití kuchyňských odpadků v ústavech a v zájmu zlepšení stravování chovanců. Náklad 10.009,50 Kčs bude uhrazen z rozpoč. pol. 1011/47 a 1012/47. O tento náklad sníží se po poražení vepřů výdaje na obvyklý nákup masa a tuků na příděl od obchodníků" (viz SOkA Pardubice, NAD 216 MNV Pardubice 1945-1949, inv. č. 5 Zápisy ze schůzí rady 1949, kniha 5, protokol 1335).
Novým zřizovatelem Sociálního domova města Pardubic v Rábech se stal Jednotný národní výbor v Pardubicích, jenž byl ustanoven 26. 6. 1949 a slučoval funkce okresního a místního národního výboru pro krajské město Pardubice. Byl 9. 8. 1949 vyzván, aby nájemné za pronajaté nemovitosti nezasílal dřívějšímu soukromému vlastníkovi, ale ředitelství Státních lesů ve Slatiňanech (viz SOkA Pardubice, NAD 216 MNV Pardubice 1945-1949, inv. č. 85 Nájem zámečku v Rábech, karton 6).
Také Jednotný národní výbor Pardubice se aktivně snažil znárodněný majetek získat, jak dokazují zprávy z jednání rady JNV. Dne 15. 7. 1949 rada schválila sloučení lesního majetku MNV a ONV tak, že lesy MNV o výměře 531 ha včlenila do lesů ONV o výměře 4.381 ha s tím, že Ředitelství velkostatku JNV "předpokládá, že JNV převezme les Ráby pod Kunětickou horou, kterážto část o výměře 80 ha může býti přidělena k hájenství Bělobranská dubina, takže nově vytvořené hájemství 360 ha po převzetí lesa pod Kunětickou horou by tvořilo odpovídající ochranný celek místním poměrům" (viz SOkA Pardubice, NAD 210 JNV 1949-1954, inv. č. 6 Zápisy rady JNV 1949, kniha 6, s. 25-26). O měsíc později je v zápisu z rady JNV z 19. 8. 1949 uvedeno: "Finanční referent Mlateček podává zprávu o intervenci na ministerstvu zemědělství dne 2. 8. 1949 v záležitosti přidělení lesního majetku Ráby. Na ministerstvu bylo zjištěno, že celý spis s vyjádřením KNV v Pardubicích leží nevyřízen proto, že KNV nevypracoval návrh na předepsaných tiskopisech, což bylo zaviněno tím, že KNV nemá dosud obsazeno místo lesního referenta" (viz SOkA Pardubice, NAD 210 JNV 1949-1954, inv. č. 6 Zápisy rady JNV 1949, kniha 6, s. 59). Tamtéž o další měsíc později 29. 9. 1949 "soc. referentka Ryšavá sděluje, že ministerstvo zemědělství oznámilo 12. 9. 1949 přidělení zámečku v Rábech, kde je umístěn Sociální domov města Pardubic od 1. 10. 1948. První splátka činí 50.000 Kčs a bude uhrazena z rozpočtové položky 1012-41. Ref. Mlateček se ptá, zda je přidělen celý zámeček i s lesem, jak bylo přislíbeno. Ref. odpovídá, že nikoliv". Bylo usneseno v Praze intervenovati ve věci přídělu lesa (viz SOkA Pardubice, NAD 210 JNV 1949-1954, inv. č. 6 Zápisy rady JNV 1949, kniha 6, s. 59).
Lesní pozemky a hájenku č. p. 40 pravděpodobně JNV na krátký čas získal, neboť následně byly na základě dohody dne 25. 10. 1952, kterou schválil KNV Pardubice dne 29. 9. 1952, předány předchůdci státního podniku České lesy (bývalé Správě lesního hospodářství v Chocni), což potvrzuje převodní prohlášení MěNV jako nástupce JNV ze dne 6. 1. 1959 (viz sbírka listin Katastrálního úřadu Pardubice, 74/59).
Lovčí zámeček (1882) s přilehlými budovami, které tehdy již sloužily jako "Sociální domov města Pardubic", byly 12. 9. 1949 převedeny do užívání Místnímu národnímu výboru Pardubice. V rozporu s níže uvedeným dokumentem se ve Výpisu z pozemkové knihy k. ú. Ráby uvádí: "Podle výměru ministerstva zemědělství z 12. 9. 1949 vkládá se právo vlastnické pro Československý stát, Odbor sociálního zabezpečení rady ONV v Pardubicích. Za správnost: podpis nečitelný 10. 10. 1986" (viz SOkA Pardubice, NAD 1152 ONV Pardubice 1960-1990, inv. č. 1356 Správa majetku - Ráby 1969-1989, karton 268). Nepravdivý zápis byl zřejmě učiněn na základě sdělení Rady MNV Ráby finančnímu odboru ONV ze dne 23. 10. 1986: "K Vašemu dopisu ze dne 14. 10. 1986 č. j. fin 3 SM/1328/85/86 sdělujeme, že MNV Ráby neužívá výše uvedené pozemky ani budovy a nejsou ani zahrnuty v naší evidenci. Majitelem zmíněných nemovitostí a stavebních parcel je Okresní ústav sociálních služeb Pardubice" (viz SOkA Pardubice, NAD 1152 ONV Pardubice 1960-1990, inv. č. 1356 Správa majetku - Ráby 1969-1989, karton 268).
Ačkoliv Ministerstvo zemědělství stanovilo MNV Pardubice podmínky, nejdůležitější z nich v průběhu času nebyly splněny. Interiéry budov se přizpůsobily nemocničnímu standardu éry socialismu, kdy vnitřní cihlové stěny byly natřeny asfaltem, jenž se stal podkladem pro silnou vrstvu betonu a kachlové obložení v barvě slonové kosti. Původní vnitřní zařízení zmizelo kamsi, kdysi skvostně upravený zámecký park se proměnil v obyčejný les.
Na požadavek odeslání soupisu inventáře reagoval Jednotný národní výbor v Pardubicích zasláním Seznamu inventáře v "Sociálním domově města Pardubic" v Rábech č. p. 38 a 58. Obsahuje celkem 285 číslovaných položek: kulečník, zrcadlo, železnou pokladnu zn. Wertheim, 2 lavice, 2 kachlová pokojová kamna, 3 pohovky, 5 stolů, 12 postelí, 25 stolků, 28 skříní, 32 obrazů, 68 paroží a 105 židlí (viz Národní archiv Praha, fond SPS Praha, inv. č. 6084). Z nich se do dnešní doby dochovaly pouze 2 lavice a velké zrcadlo v dřevěném rámu na chodbě 1. patra Lovčího zámečku.
Tento seznam ale nepochybně není úplný, v evidenci prokazatelně chybějí minimálně velká kamna v kuchyni a oltář v kapli (v ní je dle evidence pouze 45 dřevěných židlí a 1 noční stolek, v sakristii 4 židle, skříň a pohovka), zarážející je zvláště malý počet stolů a postelí. Sociální domov města Pardubic v Rábech měl totiž kapacitu 60 osob, ke konci téhož roku 1949 v něm bylo umístěno 58 osob, z toho 15 trvale na lůžku (viz SOkA Pardubice, NAD 210 JNV 1949-1954, inv. č. 265 Ústavy pro přestárlé 1950-1951, karton 229):
O "přestárlé a práce neschopné" se v Rábech staralo celkem 9 stálých pracovníků, z nichž bylo 5 řádových sester: vedoucí ústavu a matka představená Kateřina Aychmayerová (řádovým jménem Bohuslava), narozená 21. 10. 1910 (viz Adéla Julišová: Domov odpočinku v Rozsochatci 1952–1956. UK Praha, 2021, s. 115-116), Marta Moravcová (Anakleta), narozená 14. 2. 1927 (viz Adéla Julišová: Domov odpočinku v Rozsochatci 1952–1956. UK Praha, 2021, s. 121), Anna Štefanová (Sofie), narozená 20. 3. 1926 (viz Adéla Julišová: Domov odpočinku v Rozsochatci 1952–1956. UK Praha, 2021, s. 122-123), Terezie Rottnerová (Justina), narozená 7. 10. 1908 (viz Adéla Julišová: Domov odpočinku v Rozsochatci 1952–1956. UK Praha, 2021, s. 120) a Terezie Eliášová (Imelda), narozená 8. 10. 1910 (viz Adéla Julišová: Domov odpočinku v Rozsochatci 1952–1956. UK Praha, 2021, s. 117-119). Církevní tajemník JNV v Pardubicích v letech 1949-1954 dohlížel na 70-80 řádových sester, z nichž většina pracovala v nemocnici (viz SOkA Pardubice, NAD 210 JNV 1949-1954, inv. č. 201 Církevní záležitosti, karton 182). Na území Československa žilo v roce 1950 v 670 řádových domech 11896 řeholnic, z toho v českých zemích bylo 7.728 sester v 522 řádových domech z 32 různých ženských řádů a kongregací (viz Petr Tesař: Ženské řehole v období totality. In: Vojtěch Vlček (ed.): Ženské řehole za komunismu 1948 – 1989. Olomouc 2005, s. 24). Většina řeholnic pracovala v sociální oblasti, tedy zejména v nemocnicích a ústavech pro nemocné a chudé, v dětských domovech či útulcích či s tělesně nebo mentálně postiženými dětmi a dospělými (viz Marcela Němcová: Životní příběhy řádových sester pracujících v ústavech sociální péče před rokem 1989. Univerzita Karlova, Praha 2012, s. 13). Připomeňme, že řádové sestry ze Sociálního domova města Pardubic v Rábech náležely ke Kongregaci Sester Nejsvětější Svátosti z Českých Budějovic. Právě v této době byla jejich generální představená M. M. Evangelista Říhová dne 29. 8. 1950 předvolána na Státní úřad pro věci církevní v Praze (1949-1956), kde jí bylo sděleno, že do 48 hodin musí opustit prostory církevní školy ve vlastnictví řádu. Státní zmocněnci žádali, aby ctihodná Matka představená v jejich přítomnosti sdělila sestrám, že která chce, může zůstat vyučovat na škole dál, musí ovšem odložit řeholní šat. Všechny sestry prohlásily, že své povolání nezradí a jsou odhodlány jít se ctihodnou Matkou do vyhnanství. Byly z Českých Budějovic vykázány do opuštěného františkánského kláštera v Hostinném, který byl týden před tím prohlášen za neobyvatelný, a zaměstnány v Krkonošských papírnách a v textilních továrnách ve Varnsdorfu a Trutnově (viz M. M. Gemma Urbanová: Kongregace Sester Nejsvětější Svátosti. In: Vojtěch Vlček (ed.): Ženské řehole za komunismu 1948 – 1989. Olomouc 2005, s. 283-290, dokumenty v příloze s. 53-56). Soustřeďovací klášter v Hostinném byl zrušen v létě roku 1952 a sestry se přestěhovaly do internátu v Meziměstí na Broumovsku (viz Jan Kafka: Církevní politika KSČ a státu v severovýchodních Čechách v letech 1948-1960. UK Praha 2015, s. 155). V Sociálním domově města Pardubic v Rábech prozatím mohly zůstat, protože tam řádové sestry nepůsobily ve školství, ale měly sociální a zdravotnickou kvalifikaci a nebyla za ně náhrada zaměstnanců civilních.
Proces znárodnění Lovčího zámečku Miloslavy Sudkové a jeho přidělení MNV v Pardubicích vyvrcholil úředním jednáním dne 27. 7. 1950 v Rábech, na kterém byl předán Ministerstvem zemědělství novému nabyvateli veškerý zámecký inventář za úhrnnou cenu 32.250 Kčs včetně 10% přirážky a manipulačního poplatku, kterou měl do 30 dnů zaplatit na bankovní účet bývalé majitelky, vinkulovaný ve prospěch ministerstva. Přitom dle soupisu ze dne 4. 5. 1946 měl tento inventář hodnotu 113.005 Kčs (viz SOkA Pardubice, NAD 216 MNV Pardubice 1945-1949, inv. č. 85 Nájem zámečku v Rábech, karton 6).
Protokolární předání budov Lovčího zámečku č. p. 38 a 58 se uskutečnilo 12. 12. 1950. Protokol uvádí, že nabyvatel JNV v Pardubicích přistoupil na podmínky stanovené ministerstvem zemědělství výměrem č. j. 39791/49-IX/B-22 ze dne 12. 9. 1949, že předávaný objekt má ve správě a užívání formou nájmu od 1. 1. 1946 a že slouží k sociálním účelům jako Sociální domov města Pardubic, ve kterém jsou zaměstnáni: Bohuslava Aichmayerová, Justina Rottnerová, Imelda Eliášová, Sofie Štefanová a Annakleta Moravcová jako řádové sestry, Václav Stejskal - domovník, pomocnice v domácnosti: Marie Nováková, Františka Šmidtová a Božena Chmelíková. "Nikdo z těchto zaměstnanců nebyl ve služebním poměru bývalé majitelky. Všichni jsou ve služebním poměru JNV Pardubice a zůstávají jimi i nadále. [...] Vnitřní zařízení bylo sepsáno a inventární seznam tvoří rovněž součást tohoto zápisu. Ocenění uvedeného inventáře provedl Matěj Gibson z NPF Praha a František Měchura MPF Praha na cenu 32.250 Kčs. Na předávaném objektu se nenachází žádný inventář historické hodnoty" (viz SOkA Pardubice, NAD 216 MNV Pardubice 1945-1949, inv. č. 85 Nájem zámečku v Rábech, karton 6).
Všechny tyto řádové sestry a civilní ošetřovatelky ze Sociálního domova v Rábech byly přestěhovány 9. 3. 1951 do Domova důchodců v Čáslavi a odtud v září 1952 spolu s klienty do Domova odpočinku v Rozsochatci (viz Adéla Julišová: Domov odpočinku v Rozsochatci 1952–1956. UK Praha, 2021, s. 25-26, 122). Nahradily je Marie Elekta Čermáková (1879), Vlasta Gemma Urbanová (1926), Justina Pryzka Týlková (1928), Terezie Marie Gajdová (1904) a Anna Monika Rottnerová (1907), které následně působily v Annenské Studánce? Nebo se do Čáslavi přestěhovaly řádové sestry i s klienty a Ráby zůstaly prázdné?
Jmenovité seznamy řádových sester z dochovaných písemností okresního církevního tajemníka v Pardubicích neprokazují tvrzení, že mezi lety 1947 a 1951 pracovala jako ošetřovatelka v sociálním ústavu v Rábech také Vlasta Donáta Tyrnerová, narozená 23. 5. 1924. "V březnu 1951 byla přesunuta spolu s ostatními sestrami do sociálního domova v Čáslavi. Dne 18. července 1951 složila věčné sliby, obdobně jako později S. M. Anacleta a S. M. Sofie skládala i S. M. Donáta doživotní sliby do rukou delegáty, kterou byla pravděpodobně S. M. Bohuslava Aichmayerová, představená místní komunity řeholnic, která byla určena generální představenou. V témže roce onemocněla kostní tuberkulózou, byla léčena v nemocnici a poté přemístěna jako chovanka a pomocnice do Domova odpočinku v Rozsochatci. Když se její stav zlepšil natolik, že byla opět práceschopná, odešla dne 13. února 1955 do Domova důchodců v Kutné Hoře, kde mnoho let pracovala jako ošetřovatelka. Po odchodu sester z Kutné Hory pracovala jako vrchní zdravotní sestra v Ústavu sociální péče Anenská Studánka" (viz Adéla Julišová: Domov odpočinku v Rozsochatci 1952–1956. UK Praha, 2021, s. 124).
V rozboru plnění plánu "Městského domova odpočinku" v Pardubicích za I. čtvrtletí 1950 je zmíněna žádost radě JNV "o přemístění školního internátu z budovy "Sociálního domova města Pardubic" ve Štrossově ul., který je nouzově umístěn v Rábech". Dále se uvádí, že ve stavebním plánu na rok 1951 bylo počítáno se stavbou nového sociálního ústavu s kapacitou 250 osob (viz SOkA Pardubice, NAD 210 JNV 1949-1954, inv. č. 265 Ústavy pro přestárlé 1950-1951, karton 229).
Rok 1951 ale přinesl jiné priority, a tak ze stavby nového sociálního ústavu sešlo. Novým velkým problémem centrálně řízeného státu byl nedostatek horníků a dělníků do stavební a průmyslové výroby. A tak rada JNV začala hledat prostory pro umístění ubytoven učňovské mládeže.
Na jednání rady JNV v Pardubicích dne 23. 7. 1951 soudruh "Klouček podal zprávu o jednání o umístění pracujícího dorostu v Rábech. Za středisko Ráby bylo nabídnuto středisko Annenská Studánka na Lanškrounsku s tím, že by byla provedena oprava v hodnotě 200.000 Kčs. Jelikož ovšem jest stavba z větší části dřevěná, jeví se zde pochybnost, že ba jako ubytovací středisko pro přestárlé nevyhovovalo. Bude proto znovu se všemi závody jednáno". K tomu bylo přijato usnesení č. 117/3: "Záležitost ohledně ubytování pracujícího dorostu bude projednána s ČsSZ, Prokopkou a Teslou. O výsledku jednání bude v příští radě podána zpráva. Zodpovídá s. Jiroutová a s. Klouček" (viz SOkA Pardubice, NAD 210 JNV 1949-1954, inv. č. 12 Zápisy rady JNV 7-9/1951, kniha 12, s. 308-309).
Zápis z jednání rady JNV 27. 8. 1951 přináší podrobnější informace: "Tesla n. p. žádá radu JNV o oficielní předání budov pro učňovský domov. S. Křížek vysvětluje, že Tesla netrvá na tom, aby jí byly přiděleny budovy chorobince. Bylo jednáno o zámečku ve Starých Čivicích a byl udělán následující rozvrh. Učňovský domov Tesly by šel do zámečku do Čivic, stavební závody do Rábů a Prokopka do hospody pod Kunětickou horou. Je zde však ten problém, že zámeček [v Čivicích] není dosud volný, a kdy se státní lesy vystěhují. Tyto mají přijít buď do Chocně nebo do Slatiňan. Otázka chorobince zůstává dosud nevyřešena. Nynější chovanci nesouhlasí s přestěhováním do Annenské Studánky. S. Křížek dává návrh, aby byl chorobinec ponechán zde a v Annenské Studánce aby byl zřízen nový, neboť je hodně zájemců. Tito by byli pak postaveni před to, že jdou přímo do Annenské Studánky, a když by nebyli zvyklí zde, jistě by se jim tam líbilo. Je tam možnost ubytování 70 lidí. S. Jiroutová i br. Pokorný se s. Křížkem souhlasí. S. Půlpán se ptá na otázku personálu a připomíná, aby tam byl dán personál civilní. K tomu s. Křížek říká, že není snadné pro takovou práci sehnat civilní zaměstnance. Smlouvu ohledně pronájmu Rábů a Annenské Studánky provede Dr. Chráska" (viz SOkA Pardubice, NAD 210 JNV 1949-1954, inv. č. 12 Zápisy rady JNV 7-9/1951, kniha 12, s. 362).
Působení Sociálního domova města Pardubic v Rábech se definitivně uzavřelo 15. 10. 1951, když byli jeho klienti i řádové sestry (???) přestěhováni do nově zřízeného Domova odpočinku v Annenské Studánce v okrese Lanškroun, kde jsou dodnes (viz internetové stránky Kongregace Sester Nejsvětější Svátosti).
Tento termín potvrzuje zpráva pro radu JNV v Pardubicích dne 11. 6. 1952 a pokračuje s předstíranou upřímností na vlně stranické sebekritiky: "Musíme si kriticky přiznat, že v důsledku naléhavějších úkolů, které před nás staví strana a vláda, jsme neučinili vše, aby i naše generace nejstarší, která dožívá svůj věk při budování socialismu v naší vlasti, byla plně uspokojena, takže i na tomto úseku podle slov předsedy vlády s. Zápotockého se musíme vynasnažit péči zlepšit. Nejde zde ani tak o poskytování péče v těchto domovech, jako o nedostatečné objekty a prostory v nich a jejich vybavení" (viz SOkA Pardubice, NAD 210 JNV 1949-1954, inv. č. 15 Zápisy rady JNV 4-6/1952, kniha 15, s. 314).
Že pokyn soudruha předsedy JNV Půlpána, aby o klienty Sociálního domova z Rábů po přestěhování na Lanškrounsko pečoval personál civilní, nebyl splněn, potvrzují nejenom tato zpráva ze dne 11. 6. 1952 ("Je zde t. č. 33 chovanců a 8 osob personálu, z toho jest 5 řádových sester."), ale také webové stránky tohoto zařízení: "V roce 1951 otevřel Jednotný národní výbor v Pardubicích v Anenské Studánce pro potřebné občany Domov odpočinku, o které se staraly řádové sestry z Kongregace Sester Nejsvětější Svátosti" (viz http://www.domovustudanky.cz/o-nas/historie). Byly to Marie Elekta Čermáková (1879), Vlasta Gemma Urbanová (1926), Justina Pryzka Týlková (1928), Terezie Marie Gajdová (1904) a Anna Monika Rottnerová (1907), na které měl dle zprávy StB negativní vliv bývalý řeholník Jan Vomáčka, který "je zde jako chovanec. Jmenovaný vystudoval gymnázium v Litomyšli a vychodil tři roky katolického studia. Po dokončení studií nějaký čas působil jako kněz a poté vykonával bohoslužby v klášterech. Po roce 1948 byl vězněn na Pankráci. V nynější době vykonává v tomto ústavu bohoslužby řeholnicím. Poněvadž jak bylo zjištěno, jest reakčně zaměřen vůči dnešnímu zřízení, je pravděpodobné, že svoje smýšlení přenáší i na řeholnice" (viz Adéla Julišová: Domov odpočinku v Rozsochatci 1952–1956. UK Praha, 2021, s. 43-44).
V následujících letech se komunistický stát pokoušel přimět řeholní sestry k odchodu do civilu (viz Jan Kafka: Církevní politika KSČ a státu v severovýchodních Čechách v letech 1948-1960. UK Praha 2015, s. 155, s. 215). Jedním z nástrojů bylo zavedení platu od 1. 1. 1952, který nahrazoval tzv. vestiář, jenž sloužil na úhradu stravy, bydlení a ošacení, což uvnitř řádů vyvolalo pobouření, neboť řádové sestry svou práci vnímaly jako řeholi a vykonávaly ji z lásky k Bohu, nikoli pro peníze. Církevní tajemník v důvěrném Situačním hlášení za měsíc březen 1952 referoval radě JNV v Pardubicích, že "jeptišky v nemocnici a sociál. ústavu přijali plat. Byl jim ovšem dáván v klausuře". V květnovém hlášení se rozepsal: "Provedl jsem průzkum ve zdejší nemocnici o práci řádových sester. Po stránce pracovní je s nimi vedení závodu spokojeno. Ovšem po politické stránce se nikterak nezapojují, provokativně však nevystupují. Plat podle nové úpravy přijaly jednotlivě pro každou osobu, ovšem zda jej potom odevzdávají představené, nebylo možno zjistit. V nemocnici je škola práce ROH, které se sedm jeptišek zúčastňuje. Základní politické školení ROH pro jeptišky v nemocnici dosud nebylo provedeno a KRD dosud v této věci nic nedělá. Dovolené nebo odchody jsou nám řádně hlášeny. Řádové sestry v Domě odpočinku pracují dobře a po politické stránce se jim nedá nic vytknouti" (viz SOkA Pardubice, NAD 210 JNV 1949-1954, inv. č. 201 Církevní záležitosti, karton 182). Dne 9. 10. 1953 si soudruzi v radě JNV museli přiznat, že "po pracovní stránce jsou řeholnice v lepším poměru k práci, než civilní sestry. Dělají to ovšem vlastní vnitřní poměry! Po stránce náboženské dělají samozřejmě církvi propagaci. Mají k tomu dobré pole působnosti v nemocnici ve styku s ošetřovanými. I kdyby nedělaly nic jiného, propagují církev již tím, že chodí ve svých úborech a dodržují řeholi" (viz SOkA Pardubice, NAD 210 JNV 1949-1954, inv. č. 21 Zápisy rady JNV 10-12/1953, kniha 21). V centru pozornosti církevního tajemníka, k jehož souhlasu od roku 1950 musely řeholnice hlásit každé (i krátkodobé) opuštění určeného místa pobytu, byla hlavně velká řeholní komunita v nemocnici (viz Miroslav Vostatek: Řádové sestry v pardubické nemocnici. In: Zprávy Klubu přátel Pardubicka, 9-10 / 2010), jak vysvětluje v důvěrné zprávě za rok 1953: "Ožehavou otázkou církevní politiky na našem okrese zůstává stále v práci s řeholnicemi. Pokud se tyče Domova odpočinku, je zde situace uspokojivá a nebylo by dobré zde prováděti nějaké zásahy. Pokud se ovšem tyče KUNZ, zde mají řeholnice podstatný vliv jak na nemocné tak i personál. Tento vliv někdy zabraňuje pokrokovým směrům, kterých je zde třeba. Lehko vyvíjejí vliv, jelikož mají v rukou jednak kuchyň a za druhé ložní soupravy, což obojí jim napomáhá" (viz SOkA Pardubice, NAD 210 JNV 1949-1954, inv. č. 201 Církevní záležitosti, karton 182).
Luděk Šorm