#01. rod Drasche

Je nepochybné, že o vznik Lovčího zámečku z roku 1882 se velkou měrou zasloužil člověk, který ho nikdy neviděl, nikdy o něm neslyšel a vlastně ani netušil, že v budoucnosti bude postaven:

Heinrich Drasche-Wartinberg (1811-1880)

Ctěný podnikatel a mecenáš Heinrich Drasche-Wartinberg (19. 4. 1811 - 24. 7. 1880) s vlámskými rodovými kořeny (viz Jiří Kotyk: Dr. Richard, svobodný pán Drasche von Wartinberg. Zprávy KPP 1986, s. 15) se narodil v roce 1811 v Brně v rodině kupce Josefa Drasche (narozen po roce 1749, zemřel - 24. 10. 1855) a dcery majitele cihelny Anny Miesbach (narozena po roce 1752, zemřela 1. 9. 1857) mezi 4 sourozence: starší byl Eduard August Joseph Drasche (narozen 14. 7. 1808), mladšími byli Wilhelm Gustav Joseph Drasche (narozen 27. 10. 1813), Gustav Josef Karel Drasche (1816-1904) a Anton Drasche von Wartinberg (1826-1904).

Heinrich Drasche-Wartinberg (1811-1880) se oženil s Josephine Freudenthal (1827-1862), dcerou Josepha Gottfrieda Pargfriedera (1787-1863), měli syny Heinricha (14. 4. 1848 - 26. 8. 1865) a Richarda (1850–1923) a dceru Luise (nar. 13. 1. 1853, jež se roku 16. 8. 1870 provdala za syna pruského generálmajora Ernst von Schlippenbach poručíka Arthura Graf von Schlippenbach, s nímž měla dceru Elsu Pálffy De Erdõd, 30. 9. 1872 - 7. 8. 1938,  a po jeho smrti se v roce 1. 10. 1881 opět provdala, tentokrát za hraběte Rudolfa Erdödyho. Zemřela 16. 1. 1924).

Heinrich Drasche-Wartinberg po smrti strýce Aloise Miesbacha (1.1. 1791 - 3. 10. 1857) převzal vedení koncernu Wienerberger (zal. 1819) a zvýšil počet jeho zaměstnanců na téměř 10 tisíc. Společnost dokázala těžit z velkého stavebního boomu vilhelmovského období a v roce 1887 vyplatila na dividendách celkem 490 000 zlatých, což odpovídalo podílu na zisku 12 procent. Heinrich Drasche byl velmi významný zaměstnavatel, který se k velkému jmění a šlechtickému titulu vypracoval obrovskou pílí a vytrvalostí: "Původně určen k obchodnické kariéře, proto vyučen kupcem. Několik let pracoval jako úředník v Brně, věnoval se studiu jazyků. Poté následovalo studium ve Vídni (komerční a technické vědy, za vynikající výsledky obdržel cenu nadace Daniela von Coitha). Strýc Alois Miesbach jej jmenoval ředitelem svých podniků (cihelny, uhelné doly, statky), po jeho smrti (1857) se stal jediným dědicem podniků. Pro rozšíření vědomostí o uhlí podnikl v roce 1831 studijní cestu do pruského Slezska, Belgie, Porýní, roku 1836 do Belgie, Skotska a Francie. Hornictví studoval na báňské akademii v Banské Štiavnici (zřídil nadaci na financování pobytu mladých techniků na akademiích v Banské Štiavnici, Lubně a v Příbrami). Poptávka po levném uhlí ve vídeňské aglomeraci jej vedla k otevření dolů v Grünbachu u Vídeňského Nového Města (1837), Gloggnitz (1840), Seegraben u Lubna (1841) a další, na Moravě otevřel lignitové doly v Lužici a Nové Vsi u Hodonína atd. (podobně rozšiřoval po převzetí Miesbachových podniků podnikání v cihelnách). Zaváděl nové výrobky, nové technologie (1862 na světové výstavě v Londýně získal zlatou medaili za aplikaci moderních technologií při těžbě uhlí). V roce 1867 na světové výstavě v Paříži mu byla udělena zlatá medaile za vynikající kvalitu cihlářských a kameninových výrobků a za novou konstrukci kruhové pece, která přinášela značné úspory paliva a méně zatěžovala kouřem prostředí, stříbrnou medaili obdržel za vzornou bytovou péči o své dělníky. V Paříži získal také 30 cen ze 600 udělených za humanitární péči o osazenstvo podniků (pro zajímavost: kromě něj byly podnikatelům v habsburské monarchii uděleny takové ceny jen 4!)" (viz Encyklopedie města Brna). V roce 1869 vytvořil ze svých závodů "Wieneberger Ziegelfabriks- und Baugesellschaft". Podílel se na stavebním rozvoji Vídně (zakoupil 10 parcel, na nichž vybudoval obytné činžovní domy, tzv. Draschehof, později název Heinrichshof, nedaleko budovy opery). Kolem roku 1870 již vlastnil 12 cihelen (s produkcí 180 milionů cihel ročně, kterou vyrobilo 5.700 zaměstnanců), 2 továrny na kameninové zboží, 15 uhelných dolů (s těžbou 6 milionů centů uhlí, zaměstnával 4.000 horníků).

Ve vídeňském Inzersdorfu nechal Heinrich Drasche-Wartinberg (1811-1880) v roce 1860 na východní straně kostela sv. Mikuláše postavit pro sebe a svou rodinu dodnes existující pohřební kapli. Pro tuto kapli v roce 2012 vytvořila Nina Jindřichová Pražské Jezulátko? (viz http://www.jindrichova.com/portfolio/realizace/39-prazske-jezulatko-zehna-v-kapli-rodiny-drasche-wartinberg)

Dne 18. 4. 1870 byl povýšen do rytířského stavu s predikátem "von Wartinberg" (heslo v erbu "justus et tenax" znamená "spravedlivý a vytrvalý"). Roku 1873 byl "Drasche von Wartinberg, Heinrich rytíř: továrník a majitel realit ve Vídni" u příležitosti zakončení světové výstavy ve Vídni oceněn od císaře "nejvyšším uznáním" (Allerhöchste Anerkennung), jehož vyslovení nebylo v této době spojeno se ziskem žádné dekorace: "Je přitom velmi zajímavé, že právě nejvyšší uznání bylo uvedeno na prvním, tedy nejprestižnějším místě a právě tímto způsobem byli oceněni i členové habsbursko-lotrinského domu arcivévodové Albrecht, Karel Ludvík a Rainer, představitelé vysoké šlechty Jan II. kníže z Liechtensteina a Adolf kníže ze Schwarzenbergu a také ministr obchodu Anton Banhans" (viz Jan Županič: Nobilitace spojené se světovou výstavou roku 1873. In: Šlechtic podnikatelem - podnikatel šlechticem, Ostrava 2008, s. 267-268, 274).

V roce 1871 byl jmenován čestným občanem Brna mimo jiné proto, že Brnu daroval model a finanční prostředky pro výstavbu městského chlapeckého sirotčince. Když o 9 let později v rakouském Inzersdorfu zemřel, české noviny Našinec informovaly, že „zemřel jeden z předních miláčků Štěstěny“, že byl „rodilý Brňák, který ve Vídni průmyslem cihlářským nabyl ohromného jmění přes 20 milionů zlatých“ (viz Našinec, 28. 7. 1880, s. 2).

Dr. Richard Drasche-Wartinberg (1850-1923)

Univerzálním spoludědicem se stal jeho syn, známý cestovatel, geolog a malíř-krajinář, svobodný pán Dr. Richard Drasche-Wartinberg (18. 3. 1850 - 3. 7. 1923).

Richard Drasche von Wartinberg (1850-1923)

Byl vystudovaným doktorem filozofie, uznání mu přineslo vědecké dílo z oblasti geologie. Již v 70. letech publikoval studie "Über serpentine und serpentinähliche Gesteine" (viz Mineralogische Mittheilungen, část 1, 1871, s. 1-12) a "Über die mineralogische Zusammensetzung der Eklogite" (viz Mineralogische Mittheilungen, část 2, 1872, s. 85-92). V roce 1873 podnikl svou první studijní cestu, která ho zavedla daleko na sever na Špicberky (viz Reise nach Spitzbergen im Sommer 1873 mit dem Schooner "Polarstjernen". Selbstverlag, Wien, 1874). V letech 1874-1876 následovala další, rozsáhlá studijní cesta do Indického oceánu a východní Asie, kde studoval vulkány na tehdy velmi neznámých ostrovech Réunion (viz Die Insel Réunion im Indischen Ozean, Wien, 1874), Mauricius (viz Die Insel Réunion (Bourbon) im Indischen Ocean. Eine geologisch-petrographische Studie mit einem Anhange über die Insel Mauritius, Wien, 1878) a Luzon (viz Fragmente zu einer Geologie der Insel Luzon (Philippinen), Wien, 1878). 754 dobře zdokumentovaných vzorků hornin z této cesty daroval Přírodovědnému muzeu ve Vídni, kde jsou uloženy v petrografické sbírce. Další geologická expedice vedla Drasche do Japonska, k významným publikacím v oboru patří jeho "Die Synascidien der Bucht von Rovigno" (Wien, 1883) a "Beiträge zur Entwickelung der Polychaeten" (Wien 1884–1885).

Po smrti otce (24. 7. 1880) načas převzal jeho podniky a dokončil výstavbu Heinrichsdorfu (původně Draschehofu) ve Vídni, avšak měl jiné životní cíle, a tak v průběhu následujících dvou desetiletí uhelné doly prodal (viz Grete Merk: Zwei Pioniere der österreischen Industrie Alois Miesbach und Heinrich Drasche. Hermann Böhlaus Nachf., Graz 1966, s. 99), maloval obrazy a jako mecenáš podporoval výtvarné umělce. Část dědictví investoval do nákupu velkostatku Pardubice (18. 6. 1881), jemuž se věnoval následujících čtyřicet let, takřka do konce svého života. Ačkoliv zdařile pečoval o rozsáhlé území zemědělského majetku (rybníky, lesy, pole a louky), což potvrdil i Státní pozemkový úřad (viz Provedení pozemkové reformy na velkostatcích..., vydal Státní pozemkový úřad, 1921, s. 14), veškerá dobová mediální pozornost se soustředila jenom na kontroverzní lámání kamene pod troskami hradu Kunětická hora. Diplomaticky to shrnul Jiří Kotyk: "Vědecké záliby PhDr. Drascheho se po převzetí pardubického panství roku 1881 na  jeho vztahu k němu a hlavně na jeho přístupu k památkám našeho regionu bohužel neprojevily" (viz Jiří Kotyk: Dr. Richard, svobodný pán Drasche von Wartinberg. Zprávy KPP 1986, s. 17). V dalších kapitolách doložíme, že jeho působení na Pardubicku v kvasící atmosféře před vznikem Československé republiky (1918) si nepochybně zasluhuje nové kritické zhodnocení. V době bouřlivého rozvoje spolkového života a sílících politických stran s českým národním programem a publikačním zázemím v nově vydávaném denním tisku, oživujícím povědomí o slavné minulosti českého národa před útlakem habsburskou monarchií, byl majitel velkostatku pod troskami legendární Kunětické hory snadným a viditelným terčem na opačné straně politického spektra.

V dobovém česky psaném tisku se objevoval jak ve zprávách domácích, tak z Vídně, jako například u příležitosti oslav 200. výročí slavného vítězství nad Turky: "To neměl továrník Drasche Vídeňákům učiniti. Proč volil nešťastný muž se stranou historickou, proč nedal hlasu svému známému konsorciu auerpergovskému? Nyní teprve poznává následky  svého "odpadlictví". Ještě před několika dny prohlašovala Deutsche Zeitung, že nebude v německém táboře ani jediného muže, jenž by prodal interesy svého národa za mísu čošovice, za pablesk panské přízně a dnes - dnes prohlásiti musí, že těch, v jichž žilách germánská proudí krev a kteří přes to nevolili dle povelu německého kasina, jest dlouhá řada. Za takových okolností nelze ani pomysleti na radovánky a na pořádání okázalých slavností. Co znamená v této době slavnost na památku vítězství nad Turky?... Tedy Drasche je příčinou, že seškrtán program slavnosti vídeňské na minimum, Drasche roztrpčil tedy Vídeňáky tou měrou, že zřekli se co jim nejmilejšího a co v jargonu sídelního města významný má název "hetz". Před týdnem byla to povšechná situace politická, jež zapovídala Vídeňákům pořádati radovánky, dnes jest příčinou pan Drasche. A kdyby byli z druhé strany o hlas páně Draschův stáli? Nikdo prý však ani na něho nepomyslil i bylo prý to rozhodnutí spontanní, jež příčinou bylo tak zvané "zrády". Vedle rytíře Drascheho hněvem naplnili velké teutonské srdce Deutsche Zeitungu germánští šlechtici, již pomáhají nyní Čechům ubíjet Němce. Deutsch Zeitung reklamuje pro němectví i ony rody, jež náhodou mají německá jména a jež po více století již v Čechách jsou usedlí a mezi českým lidem žijí. Což neplatí u šlechticů právo svobodné volby národnosti, jež fakeiosním listům je palladiem, jedná-li se o Schulverein a právo pošetilých českých tatíků, posílati děti do německých přelejváren? Což lze nazvati Němcem toho, jehož předkové před 300-400 sty lety do této vlasti se přistěhovali a v jehož žilách snad již není ani krůpěje krve allemanské neb francké. K jaké národnosti hlásili se asi předkové pana Schmeykala před sto lety? A což nestojí v řadách Auerpergovců Kučerové, Malovcové, Mladotové, Kinští, Nádherní atd.? A nám dosud nikdy nenapadlo reklamovati je pro sebe. Nač zoufat a lamentovat? Vždyť mají svého Viktora z Boos-Waldecku, pána na Voselci, a ten snad jim postačí" (viz Národní listy, 8. 7. 1883, s. 2). Tehlejším ministrem vnitra i předsedou vlády byl Eduard Taaffe (1833-1895), který se snažil mírnit nejožehavější napětí množstvím dílčích ústupků všem politickým stranám, například vůči českým nacionalistům v roce 1880 projevil vstřícnost zrovnoprávněním češtiny s němčinou ve vnějším úředním styku (Stremayrova jazyková nařízení). Ačkoliv se hlásil k německé národnosti,  v parlamentní rozpravě v říjnu 1885 prohlásil: „Nepochybuji, že se v německé národnosti nachází poctivý cit vlastenecký. Náležímť také já k německé národnosti a lichotím si, že také tento vlastenecký cit mám; ale tolik nemohu připustiti, že by tento vlastenecký cit byl privilejí jen jedné v Rakousku žijící národnosti“ (viz Pražský denník, roč. 20, čís. 236, 17. 10. 1885, s. 1).

Dr. Richard Drasche-Wartinberg byl konzervativním velkostatkářem, poslancem a politikem, reprezentujícím "starou" monarchii. Již 13. 8. 1883 (tedy třináct let po nobilitaci jeho otce Heinricha do rytířského stavu) byl za zásluhy o monarchii císařem Františkem Josefem I. povýšen na barona: "Ve věci šlechtických jmen platila v monarchii přísná pravidla a podle rakouských zákonů bylo dokonce neužívání šlechtických titulů v úředním styku podobným prohřeškem, jako jejich zneužívání. Titul se zásadně uváděl před příjmením (Karel rytíř Kořistka, německy Karl Ritter von Kořistka), v případě, že měl šlechtic predikát, následoval za příjmením (Karel svobodný pán Korb z Weidenheimu/Karl Freiherr Korb von Weidenheim, nikoli Karel Korb svobodný pán z Weidenheimu). Výjimku představovalo prosté šlechtictví, tedy šlechtictví bez titulu, kterému žádné označení stavu nepříslušelo. Kompenzací byla v tomto případě možnost získat nejen predikát, ale také tzv. čestný titul (Ehrenwort) šlechtic (Edler von). Bylo pak na jeho volbě, zda požádá o predikát, čestný titul, o obojí nebo se spokojí jen se slůvkem z (von) před příjmením. V případě, že si zvolil predikát, kladl jej bez označení stavu přímo za příjmení (Adalbert Redlich z Redensbrucku / Adalbert Redlich von Redensbruck) a totéž platilo, pokud se rozhodl pro čestný titul šlechtic (Karel šlechtic Unger/Karl Edler von Unger). Pokud si ale vybral kombinaci obou, došlo k zajímavé výjimce, kdy se čestný titul kladl až za příjmení (Václav Špaček šlechtic ze Starburgu / Wenzel Špaček Edler von Starburg). Tzv. „čestný titul“ (Ehrenwort) „šlechtic“ (Edler) totiž nebyl označením stavu, ale jen ozdobou, kterou si podle své vůle mohli zakoupit příslušníci nejnižšího stupně šlechtické společnosti a ozdobit si jím své jméno" (viz Jan Županič: Nová šlechta Rakouského císařství, 2006, s. 189). S koncem monarchie byly v Československu i v Rakousku zrušeny šlechtické tituly, takže Richard Freiherr Drasche von Wartinberg (1850-1923) začal užívat občanské jméno s akademickým titulem Dr. Richard Drasche-Wartinberg. V této publikaci jsme obě zvyklosti sjednotili ve prospěch úzu pozdějšího.

Ačkoliv udělení titulu bylo spojeno s mnohdy mimořádnými finančními náklady, šlechtictví si nebylo možné jednoduše koupit. Určující byly zásluhy o stát a společnost a konečné rozhodnutí vždy zůstalo vyhrazeno panovníkovi. Příslušné povyšovací poplatky byly hrazeny u Ústředního taxovního a poplatkového úřadu ve Vídni nebo u daňového úřadu, v jehož obvodu nobilitovaný bydlel, a potvrzení o zaplacení se zasílalo ministerstvu vnitra. Bez tohoto dokladu nebylo možné požádat o vydání listiny. Aby bylo možné heraldické představy nobilitovaných korigovat, musel každý ke své žádosti přiložit nákres a popis zvoleného erbu. Ten posuzoval a schvaloval úředník šlechtického odboru zvaný erbovní cenzor (Wappenzenzor), který kontroloval heraldickou čistotu erbu a dbal, aby udílený znak odpovídal udělenému stupni šlechtictví a aby se v něm neobjevovaly nepovolené figury (viz Jan Županič: Nová šlechta Rakouského císařství, 2006, s. 187-226).

Nobilitační listina Dr. Richarda Drasche-Wartinberg s erbem a rodovým mottem "justus et tenax" (tedy "spravedlivý a vytrvalý") je opatřena podmíněným souhlasem ("Der Kunst und dem Standesgrade angemessen, vorbehaltlich der hohen Bewilligung der Schildhalter.") erbovního cenzora Viktora Lucki (1819-1891) a potvrzením úředníka Taubby ("Schildhalter werden bewilligt."), že nobilitovaný dne 3. 2. 1984 výslednou grafickou podobou erbu schválil (viz Oesterreichisches Staatsarchiv, sign. AT-OeStA/AVA Adel HAA AR 196.4):

Erb barona Richarda Drasche von Wartinberg

Dr. Richard Drasche-Wartinberg (1850-1923) koupil pardubický velkostatek v roce 1881. Tehdy Pardubice byly sice ještě malým provinčním městem s vojenskou posádkou a vyhlášenými parforsními hony, avšak od zavedení železnice (1845) se dynamicky rozvíjely investicemi z Vídně (Rafinerie David Fanto) a Německa (podnik na kávové náhražky Heinricha Francka), založením Městské spořitelny (1886), zřizováním nových škol a probouzením kulturního života se zakládáním velkého množství spolků (viz Jiří Kotyk: František Karel Potěšil, Pardubice 2009, s. 36-46). Rozvoj denního tisku a vyhrocený střet dvou národních stran na přelomu 80. a 90. let zvyšoval zájem veřejnosti o politiku a záležitosti komunální, jejichž součástí byl i obrovský velkostatek a jeho bohatý majitel. V období 1880 až 1914 se v Pardubicích uskutečnilo 11 voleb do obecního zastupitelstva. Ty se konaly zpravidla každé tři roky. Volební právo měli příslušníci obce a osoby platící v obci daň, vlastnící nemovitost či pozemek. Volební právo měly rovněž právnické osoby platící daň a korporace platící daň z výdělku nebo příjmů (viz Ondřej Táborský: Obecní samospráva v Pardubicích 1880-1914, Univerzita Karlova v Praze 2008, s.10), tedy i majitel pardubického velkostatku.

Drasche zastupitel

Jako zástupce skupiny velkostatkářské byl baron Dr. Richard Drasche-Wartinberg dne 12. 6. 1886 zvolen do okresního zastupitelstva v Pardubicích (viz SOA Zámrsk, NAD 377 Velkostatek Pardubice 1494-1952, inv. č. 2102 Korespondence 1886 [1852-1893], karton 1031), o čemž referovaly noviny (viz Pernštýn, ročník VII., číslo 49, 19. 6. 1886). Že veřejnost byla tehdy ve vztahu k šlechtě rozpolcena, dokumentuje denní tisk v reakci na vítězství jeho přítele hraběte Jiřího Larische ve volbách obecních: "Hrabě - obecním starostou. Do okresních zastupitelstev povolávána šlechta již od delší doby, zejména okresními starosty jmenováno bylo již mnoho šlechticů; i v zdejším zastupitelstvu okresním jsou dva šlechticové a sice hr. Chotek a baron Drasche z Wartinberka, kteří mají při schůzích svých zástupců. V blízké obci Pardubičkách zvolen byl ve středeční schůzi obecním starostou pan hrabě Jiří Larisch jednohlasně. O volbě ozývají se různé las, z nichž některé znějí v tom smyslu, to že obec "Pardubičky" učiniti neměla, různých podávajíce důvodů pro svůj náhled, kdežto jiní čin ten schvalují. My souhlasíme úplně s posledními. Je-li šlechta v okresních zastupitelstvech a zejména zastoupena v okresních starostech, tím spíše pak možno, aby šlechtic zastával hodnosť obecního starosty, a nevíme opravdu, proč by měl býti vyloučen z této hodnosti. Co se specielního případu týče, bude jen v zájmu obce Pardubiček, když v čele bude státi jí muž, jenž příbuzenstvo má v kruzích nejvyšších; obec bude moci prospívati hmotně i duševně. Námitky, že zvolený hrabě jest Němcem, jenž ani česky nerozumí, jsou nesprávny; pravda, že není snad českým vlastencem, není však také přívržencem Němců, nýbrž jest více kosmopolitou; avšak více se blíží kmeni slovanskému, neboť kolébka jeho stála v Slezsku mezi Poláky, on mluví polsky, on rozumí česky; dítky jeho vyučují se pilně češtině, všecko důkazy, že asi není žádným rozhodným naším odpůrcem, nýbrž spíše se kloní k nám a cele získati se může jen tím způsobem, když s Čechy stýkati se bude. Zvolení pana hraběte velice potěšilo, i daroval ve prospěch chudé kasy ihned 25 zl. a ve prospěch obce 50 zl.; podpisy jeho vlastnoruční znějí, jak se nám sděluje, všecky česky: "hr. Jiří Larisch." Není to pro Pardubičky nikolivěk ponížení nějaké, jakoby obec neměla schopného občana, způsobilého za starostu; známe v Pardubičkách muže uvědomělé: pp. Bartoně, Procházku a j., ale obci rozhodně více prospěje, když v čele státi bude jí muž s tak mocným vlivem, jaký má pan hrabě; o tu věc běželo občanům v Pardubičkách, o dobro, o prospěch obce a proto i volba starosty jednohlasně padla na hraběte Larische, a tu musíme důvod občanů, prospěch obecní, voličstva pardubičského jen pochváliti. - Panu hraběti za dar obci 75 zl. buďtež pak vysloveny díky nejvřelejší, není dojista dar poslední, jímž svou obec štědrý dárce obmyslil" (viz Pernštýn, ročník VIII., číslo 40, 25. 5. 1887).

Velkostatkář Richard Drasche-Wartinberg byl členem okresního zastupitelstva dlouhodobě, jmenovitě je uveden v seznamu zastupitelů z roku 1911 (viz František Karel Potěšil: Adresář města Pardubic, 1911, s. 155).

Ve dnech 2. a 5. 7. 1889 baron Drasche-Wartinberg uspěl v zemských volbách a stal se poslancem Českého zemského sněmu (1889-1895), zákonodárného sboru zemské samosprávy v rámci rakousko-uherského, respektive předlitavského ústavního systému.

Richard Drasche-Wartinberg: V hlubinách zimy, 1923, olejomalba

Olejomalba Richarda Drasche-Wartinberg (1850-1923): V hlubinách zimy (1923). Zdroj: Dorotheum, Wikimedia Commons

Dr. Richard Drasche-Wartinberg se také věnoval malování, ale až v poměrně pokročilém věku. Před rokem 1900 získal soukromé hodiny u Eduarda Amesedera (1856-1938). V roce 1902 vystavoval jako host umělecké skupiny Hagenbund, v letech 1903 až 1905 byl jejím členem. Stal se také členem prestižního uměleckého spolku Künstlerhaus Wien, na jehož výstavách prezentoval svá díla. Nejraději maloval krajiny z rakouského podhůří (často zimní motivy), zřídka portréty. Pracoval s akvarelem, olejem a temperou, později i pastelem. Viz http://budapestaukcio.hu/richard-drasche-wartinberg/festo

Protože měl humanitní vzdělání a jiné životní priority než pokračovat v díle předků při budování "průmyslové dynastie", prodal doly z dědictví po otci (viz Grete Merk: Zwei Pioniere der österreischen Industrie Alois Miesbach und Heinrich Drasche. Hermann Böhlaus Nachf., Graz 1966, s. 99), a tak si mohl dovolit vystupovat jako mecenáš umění a finančně podporovat výtvarné umělce. Jeho ocenění "Drasche-Preis" získali například:

Dne 6. 12. 1876 se Dr. Richard Drasche-Wartinberg (1850-1923) na zámku Marusever v Chorvatsku oženil s Marií Antonií Groner (6. 12. 1849 - 13. 2. 1892), dcerou c. k. dvorního architekta Antona Gronera a Augusty, roz. Duvivierové. Z jejich manželství vzešli dva synové:

  • Heinrich (narozen 28.8. 1877 ve Vídni, zemřel již jako sedmnáctiletý 17. 3. 1894 - viz SOA Zámrsk, NAD 377 Velkostatek Pardubice 1494-1952, inv. č. 1531 Různé personálie 1847-1921, karton 491) a

 Parte Heinricha Drasche

  • Rudolf Richard (narozen 19. 11. 1879 ve Vídni, zemřel 28. 9. 1931).

Rudolf Richard Drasche-Wartinberg (1879-1931)

Rudolf s otcem Richardem navštěvoval i Lovčí zámeček v Rábech, jak dokládá zmínka o trofejích "srnce a daňka, ulovených Rudolfem a Richardem Draschem z Wartinbergu v revíru Týniště u Stéblové" (viz František Karel Rosůlek: Pardubicko, Holicko, Přeloučsko. Díl 3. Místopis, Pardubice [1926], s. 339). Pravděpodobně Rudolfa lze ztotožnit s "mladým baronem Drasche" ve vzpomínce Viléma Weisse o hledání místa pro nové tenisové dvorce: bylo "nalezeno v bývalém zámeckém příkopě pod zámkem, v krásné zeleni a naprostém klidu. Na místě, kde před světovou válkou míval mladý baron Drasche zimní jízdárnu, postaveny v roce 1923 nové 4 dvorce" pro nově založený tenisový klub LTC Pardubice (viz Pardubicko, vydal ONV a ORO v Pardubicích, [1948], s. 111).

Bez ověření důkazy zatím zůstávají informace herce Petra Haničince (15. 9. 1930 Pardubice – 7. 11. 2007 Bratronice), že jeho otec Josef Haničinec (1900-1976) se pravděpodobně dle rodinné tradice narodil v Pardubicích jako nemanželské dítě Marii Haničincové, jež byla v šlechtických službách: "Z rodiny von Draschého z Vídně dostávala babička pravidelně různé dary, dokonce jí byly připisovány nějaké pozemky u Pardubic, a intervaly těchto darů se pozoruhodně kryly s výročím narození jejího syna, mého otce. Ať je to jak chce, hraje mi to všechno spíš do té romantické historie. A potvrzuje to pravdu o tom, že matka je vždy jistá, kdežto otec nikoliv" (viz Jan Herget: Petr Haničinec - vztekloun s jemnou duší. Nakladatel Sláfka, Praha 2015, s. 18). Zatímco na přelomu století bylo majiteli velkostatku padesát, jeho tehdy svobodnému synovi Rudolfovi krásných 21 let.

V roce 1909 Dr. Richard Drasche-Wartinberg pro syna Rudolfa Richarda (1879-1931) zakoupil zámek v Ebreichsdorfu u Vídně, který se postupem času stal hlavním sídlem této větve rodu Drasche (viz Jiří Kotyk: Dr. Richard, svobodný pán Drasche von Wartinberg. Zprávy KPP 1986, s. 15-20).

Rudolf Richard Drasche-Wartinberg (1879-1931) se oženil v Port le Grand 4. 8. 1910 s Josephine Catherine Cecile Marie Nadine Hecquet d'Orval (7. 9. 1878  - 4. 10. 1960). Měli 3 děti: Maria Antonia Nadine Aloisia Cäcile (narozena v Ebreichsdorfu 14. 9. 1911, zemřela 13. 9. 1926), starší syn Richard Eberhard (narozen v Ebreichsdorfu 22. 7. 1913, padl jako pilot wehrmachtu na východní frontě severozápadně od Leningradu 8. 3. 1942) a mladší syn George Ferdinand Rudolf (narozen ve Vídni 10. 1. 1918, zemřel 7. 6. 2001).

V roce 1913 Rudolf Drasche-Wartinberg (1879-1931) získal zříceninu hradu Gleiß v Dolním Rakousku. Jeho žena, statečná Nadine Drasche-Wartinberg (1878-1960) z Ebreichsdorfu odpověděla na pozdrav „Heil Hitler“ „vulgárními slovy svědčícími o malomyslnosti“ a byla 21. 1. 1941 zatčena za „přestupek podle Heimtückegesetz. Do 24. 5. 1941 byla vězněna u vídeňského zemského soudu a poté byla převezena na gestapo (viz zdroj: Oběti gestapa (individuální odboj). Ve dnech 7. 5. - 15. 9. 1944 pak byl rodový majetek v Ebreichsdorfu zabrán nacistickými úřady pro uvěznění maďarských Židů.

Rudolfovi následníci z Ebreichsdorfu:

Starší Rudolfův syn Richard Eberhard (1913-1942) se v roce 1941 oženil s Valerií Ruckert (11. 11. 1911 - 28. 11. 2003) a z jejich svazku vzešel Richard Drasche-Wartinberg (narozený 30. 9. 1942 až po smrti svého otce). Jeho matka se později znovu vdala a on s ní a s nevlastním otcem hodně cestoval. Studoval zahraniční službu na Georgetown University ve Washingtonu a pokračoval ve studiu filozofie a historie ve Vídni.

Mladší Rudolfův syn Georg Ferdinand Drasche-Wartinberg (10. 1. 1918 - 7. 6. 2001) poté, co byl válečným zajatcem ve Spojených státech, převzal rodinný majetek a rozdělil ho mezi sebe a Richarda Drasche-Wartinberg (1942), syna svého zesnulého bratra Richarda Rudolfa Eberharda (1913-1942).

Richard Drasche-Wartinberg (1942), syn Richarda Eberharda (1913-1942) a Valerie Ruckert (1911-2003), se po studiích v USA a ve Vídni v roce 1963 se natrvalo usídlil na zámku v Ebreichsdorfu, který jeho děda dostal jako svatební dar. V roce 1967 se oženil s hraběnkou a restaurátorkou Eleonore Attems-Heiligenkreuz (narozena 3. 12. 1943 na hradě Feistritz), s níž má čtyři děti, Constantin (narozen 1968), Nadine (1971), Heinrich (1974) a Valerie (1984). Aktuálně k datu 9. 12. 2022 má 7 vnoučat.

V říjnu 2022 se svým vnukem Emilem Drasche-Wartinberg (1998), jenž je synem Nadine Drasche-Wartinberg (1971), navštívil bývalý pradědečkův Lovčí zámeček v Rábech (1882) u příležitosti oslavy 140. výročí jeho založení (viz Luděk Šorm: Po stopách pradědečka Richarda Drasche von Wartinberg. In: Zprávy Klubu přátel Pardubicka 1-2/2023, s. 19-26).

Nejdůležitější informace zobrazuje genealogická tabulka této části rodu Drasche, zpracovaná Ing. Gustavem Kadlecem:

Rodokmen Richarda Drasche-Wartinberg (1942)

Rudolfovi následníci z Richardhofu:

Původní statek a panský dům Heinrichshof (pojmenovaný po Heinrichu Drasche-Wartinberg) byly zničeny až po základní zdi při požáru na počátku 50. let 19. století. Jeho zbytky najdeme na Eichkogelu v Dolním Rakousku dodnes. Richardhof byl poté postaven na svém současném místě a pojmenován po Dr. Richardovi Drasche-Wartinberg (1850-1923). V lokalitě se těžilo dřevo pro rodinnou cihelnu. Panství již tehdy sloužilo k zemědělství a lesnictví a choval se zde skot a v pozdějších letech i ovce.

Od Heinricha Drasche-Wartinberg (1811-1880) byl tento rodový majetek vždy předáván další generaci, až ho získal mladší syn Rudolfa Richarda Drasche-Wartinberg (1879-1931) George Ferdinand Rudolf (10. 1. 1918 - 7. 6. 2001), jenž byl dědeček současného majitele. Ten předal Richardhof své dceři Antoinette Poncioni-Drasche-Wartinberg, nyní se o Richardhof stará její syn Filippo Konradin Drasche-Wartinberg.

Další příbuzní:

Starší bratr Heinricha Drasche-Wartinberg (1811-1880) Eduard August Joseph Drasche (narozen 14. 7. 1808 v Brně) měl s Caroline Drasche (Hartmayer), narozenou mezi mezi 1788 a 1832 (sňatek 12. 11. 1842 ve Vídnu), dceru Eduardina Caroline Josephina Anna Maria Theresia Henrica Wilhelmina Drasche (narozena 12. 4. 1853). V Brně 23. 10. 1862 založil firmu Eduard Drasche.

Mladší bratr Heinricha Drasche-Wartinberg (1811-1880) Wilhelm Gustav Joseph Drasche (narozen 27. 10. 1813) se 16. 5. 1842 oženil s Anna Ursula Drasche (Hoehsl), narozenou mezi 1787 a 1831, asi 1819 ve Voitsbergu. Jejich děti: Wilhelm Joseph Anton Drasche (narozen 12. 11. 1846),  Anna Maria Ursula Drasche (narozena 18. května 1855 ve Vídni) a Emil Anton Josef Drasche (narozen 25. 5. 1857). Jako ředitel Wienerberské továrny na cihly ve Vídni byl Wilhelm Drasche roku 1873 u příležitosti zakončení světové výstavy ve Vídni oceněn od císaře "Rytířským křížem řádu Františka Josefa" (viz Jan Županič: Nobilitace spojené se světovou výstavou roku 1873. In: Šlechtic podnikatelem - podnikatel šlechticem, Ostrava 2008, s. 2279).

Druhý mladší bratr Heinricha Drasche-Wartinberg (1811-1880) Gustav Josef Karel Drasche (26. 10. 1816 - 29. 10. 1904) měl manželku Wilhelmine Drasche (Khünl), jež se narodila 31. 3. 1822. Z jejich svazku (sňatek 27. 9. 1845) vzešli:

Nejmladší bratr Heinricha Drasche-Wartinberg (1811-1880) universitní profesor Dr. Anton Drasche (1. 7. 1826 Lobendava u Šluknova – 23. 8. 1904 Bad Vöslau u Vídně), od 2. 10. 1901 ve stavu rytířském s mottem "primo humanitas - tum scientia" ve významu "nejprve lidstvo - pak věda", byl rakouský lékař-internista a epidemiolog: "Člen rodiny údajně vlámského původu, která přišla do Čech v polovině 17. století a na Šluknovsku zakládala soukenické manufaktury. Byl synem Josefa Drasche, majitele továrny v saském Neustadtu. Anton Drasche studoval medicínu v Praze (do 1848), Lipsku (1848/49) a Vídni (1849/52), mj. u E.M. Webera, C. E. Bocka, J. Škody, K. Rokitanského, J. Oppolzera a F. Schuha. 1853 byl ve Vídni promován po obhájení disertace o choleře. Začal jako sekundář vídeňské všeobecné nemocnice, 1854 vedl studia posluchačů vyslaných egyptským místokrálem, za epidemie cholery 1855 byl pověřen vedením prozatímního cholerového oddělení. Poté nepřijal nabídku primariátu v okrajovém vídeňském okrese a zůstal ve všeobecné nemocnici jako sekundář do 1866, mezitím se 1858 habilitoval pro speciální patologii a terapii vnitřních nemocí. Spolu s K. Patrubanem byl 1860–64 redaktorem časopisu Österreichische Zeitschrift für practische Heilkunde. Za epidemie 1866 řídil cholerový špitál v III. vídeňském okrese. 1867–77 se jako primář v chudinské Rudolfově nemocnici věnoval především potírání nákaz cholerou a tyfem. 1874 zastupoval Rakousko na mezinárodní konferenci o choleře a na Pettenkoferovo doporučení byl jmenován mimořádným profesorem epidemiologie. Od 1878 byl primářem ve vídeňské všeobecné nemocnici, od 1880 členem nejvyšší zdravotní rady. 1883 zveřejnil studii vlivu desetiletého provozu vodovodu z horských pramenů na zdraví obyvatelstva Vídně. Od 1891 byl dvorním radou. 1894 se v laboratoři experimentálního patologa S. Strickera pokoušel nakazit se cholerou (o příčině v bakterii Vibrio cholerae pochyboval). Stal se autorem důkladných epidemiologických prací o choleře, tyfu, moru a chřipce, který do léčebné praxe zavedl strofantovou tinkturu jako kardiotonikum, byl vyznamenán mnohými zahraničními řády, členstvím Francouzské akademie a 1901 povýšením do rytířského stavu. Pochován byl na hřbitově v Bad Vöslau" (viz Biografický slovník českých zemí 14, Praha 2011, s. 361-362). Jeho manželka Marie (zemřela 1902) byla dcerou tureckého obchodníka Serkiss, pár neměl děti (viz Deutsche Biographie).

Po Heinrichu Drasche-Wartinberg a jeho rodině byla pojmenována řada míst, která připomínají jejich mimořádný význam. Například Draschestrasse a Draschepark ve vídeňském obvodu Liesing. Ten nelze zaměňovat s Alois-Drasche-Park v obvodu Wieden, jenž byl pojmenován po výrobci látek a mecenášovi Wiedneru Aloisovi Drasche (zemřel 1892).

Luděk Šorm

Podle knihy Mikuláše Pernitzkého „Nože a nožíři v Československu“  založili v roce 1885 firmu ve Vilémově, tehdy Völmsdorfu, Alfréd a Artur Drasche.  Až do jejího konce byla firma v majedku rodiny Drasche. V meziválečném období  měla firma název “Josef Drasche und Sohn Messerfabrikation, Wölmsdorf“, tedy “Josef Drasche a syn, továrna na nože, Vilémov„. V roce 1941 byla s majetkovou účastí Josefa Drasche založen nový podnik, původně pouze filiálka, nazvaný „Drasche und Liebsch“.  V roce 1944 byla tato firma začleněna do firmy Josef Drasche. V roce 1945 byl národním správcem továrny jmenován J. Petříček. Od 1. 1. 1947 se bývalá Draschova továrna stále součástí národního podniku Sandrik (viz http://www.noze-cz.cz/vyrobci-nozirskeho-zbozi/vilemov-wolmsdorf/drasche/). Nožířské značky


Drasche Pianos LLC: Rodina Drascheových podniká v oboru klavírů od 90. let 19. století. Všechny čtyři generace rodiny měly tovární školení a zkušenosti Steinway. http://www.draschepianos.com/history http://www.facebook.com/DraschePianos

Michèle Drasche-Wartinberg - http://www.xing.com/profile/Michele_DrascheWartinberg

Poncioni Antoinette (-Drasche-Wartinberg) - http://www.local.ch/de/d/davos-platz/7270/poncioni-antoinette-drasche-wartinberg-NJ8DodC2U7LCHR5MRAOXjg http://tel.search.ch/davos-platz/promenade-95/antoinette-poncioni


Pokud máte jakékoliv náměty, připomínky, fotografie, vzpomínky nebo jiné archivní materiály k textu připravované publikace, prosíme, kontaktuje nás na níže uvedené adrese. Děkujeme.

KRÁLOVSTVÍ PERNÍKU, z. s.
V Perníkové chaloupce č. p. 38
533 52 Ráby u Pardubic
Czech Republic
spravce@kralovstvi.cz
(+420) 602 413 134