#05. parforsní hony

Se změnami vztahu k půdě po zrušení poddanství byl upraven i právní stav honebního práva. Císařský patent ze dne 7. 3. 1849 zrušil honební práva na cizí půdě bez náhrady. Každý kdo vlastnil alespoň 200 jiter souvislých pozemků, mohl provozovat honitbu, na ostatních pozemcích patřilo právo honitby obci. Podmínka držby alespoň malého statku, aby jeho majitel mohl na pozemcích provozovat honitbu, byla jednou z podmínek příslušnosti k aristokracii. Účast a možnost pozvání na každoroční podzimní hony byly chloubou a prestiží každého šlechtice. Právě pro získání práva honitby koupil c. a k. diplomat hrabě Bohuslav Chotek (1829-1896) roku 1869 za odhadní cenu 317 tis. zlatých malý statek Čivice u Pardubic (viz Luboš Páťal: Česká šlechta ve II. polovině 19. století. Šlechtický velkostatek v Čechách na přelomu věků... Univerzita Karlova, Praha 2013, s. 30, 223-225). Z jeho 9 dětí je známá Žofie Chotková (1868–1914), manželka rakousko-uherského následníka trůnu Františka Ferdinanda d'Este (1863-1914). Oba zahynuli při atentátu v Sarajevu.

Ačkoli baron Dr. Richard Drasche-Wartinberg (1850-1923), jenž byl majitelem pardubického velkostatku od roku 1881, vlastnil nejvíce honebních pozemků na Pardubicku, pravidelně soutěžil také o pronájem práva honitby na ostatních menších pozemcích jiných majitelů, kde právo honitby náleželo obcím. Pokud bylo víc zájemců, konala se dražba, kde rozhodovala výše nabídnuté ceny, přičemž jeho velkostatek nabídl nejvíce.

Žádost o právo honitby obce Spojil

Stejnou žádost s různě navrženou cenou zaslal velkostatek na mnoho obcí v obvodu své působnosti. Například obci Brozany dne 27. 3. 1882 nabídl 120 zl. ročně, avšak ta bez dražby 2. 7. 1882 uzavřela smlouvu s předsedou místního honebního společenstva za odměnu poloviční, a tak dne 4. 8. 1882 dle zákona zakročil Okresní výbor v Pardubicích a tuto smlouvu zrušil - honební právo pak vydražil baron Drasche (viz SOA Zámrsk, NAD 377 Velkostatek Pardubice 1494-1952, inv. č. 2098 Korespondence 1882 [1854-1887], karton 1019).

Tradice parforsního honu pochází z Francie, konkrétně ze dvora Ludvíka XIV. řečeného „Král Slunce“. Implementátorem tohoto pojetí honu v Českých zemích ve druhé polovině 17. století byl náruživý myslivec hrabě František Antonín Špork. K pravidlům parforsního honu se historicky váže řada obřadů, ke kterým patří i ustanovené hudební signály, uvítací fanfáry na počest přivítání významných účastníků honu, fanfáry ohlašující zahájení honu, jeho průběh a samozřejmě i jeho ukončení. Typický pro parforsní hon byl i specifický vývoj historických nástrojů a vznik vinutých kovových rohů (viz Eliška Povolná: Fenomén parforsního honu ve spojení s osobností Františka Antonína hraběte Sporcka. In: Myslivost 12/2015 s. 24).

Zatímco francouzský způsob parforsních honů byl určen především k lovu, v Anglii převažovalo především sportovní vyžití účastníků, kteří jízdou na koních ve volném terénu a překonáváním přírodních překážek prokazovali své jezdecké schopnosti. Parforsní hon podle anglického vzoru v Čechách poprvé uspořádal v roce 1836 hrabě Oktavián Kinský v Chlumci nad Cidlinou (viz Lenka Gotthardová: Pracovitý a originální aristokrat. In: Zprávy Klubu přátel Pardubicka, 9-10 / 2023, s. 327), na nedalekém Pardubicku se pak pravidelně konaly již od roku 1841. Byly velkou sportovně-společenskou událostí, při které skupina jezdců na koních se smečkou psů stopovala na start (meet) přivezeného a do volné přírody vypuštěného jelena, který sám určoval trasu závodu bez ohledu na majitele jednotlivých pozemků. Proto se honitba pronajímala jako jeden celek. Majitel honitby (např. baron Drasche) převzal na meetu hlášení vrchního lovčího (mastra) a dal pokyn k zahájení honu. Pak za zvuku slavnostních fanfár byli psi navedeni na stopu, lovci nasedli na koně a hledali jelena. Cílem štvanice anglickým způsobem ale nebylo ulovení či usmrcení jelena, kterého na hon přivezli v přepravní bedně ze zvláštní obory, nýbrž jen jeho zastavení únavou či fyzickým vyčerpáním a po skončení honu jeho vrácení do obory ve Slatiňanech (viz Miloš Svoboda: Pardubické parforsní hony, 2003, s. 15). A nejenom tam. Dle svědectví autorizovaného lesního hospodáře Bedřicha Matějčka také Dr. Richard Drasche-Wartinberg "jako pravý myslivec založil velkou oboru ve Stéblové" (viz SOkA Pardubice, NAD 1596 Lesní dohlédací úřad Pardubice 1874-1960, inv. č. 159 Velkostatek Ráby, karton 17).

Pardubicko bylo ve druhé polovině 19. století významných centrem parforsních honů v monarchii, protože kromě vhodného rovinatého terénu zde bylo zázemí pro bohaté šlechtice a početná vojenská jezdecká posádka s množstvím ustájených koní k pronajmutí: "V době jejich největší slávy se parforsní hony v průběhu podzimu konaly až čtyřikrát týdně. Byly natolik proslulou a prestižní záležitostí, že se z Pardubic v době honů stávalo sportovně-společenské centrum evropské šlechty s bohatým kulturním životem a střediskem nových módních trendů. Do města přilákaly dokonce rakouského císaře Františka Josefa I. s císařovnou Alžbětou zvanou Sissi, korunního prince Rudolfa s chotí Štěpánkou nebo arcivévodu Františka Ferdinanda d'Este" (viz Dušan Korbel: Pardubice - srdce regionu koní. Pardubice 2012, s. 14-16).

Ve vybrané parforsní společnosti vládnoucí šlechty přirozeně stoupal význam a vliv Dr. Richarda Drasche-Wartinberg, který vlastnil honební právo na velké většině honebních pozemcích na Pardubicku. Když panství 18. 6. 1881 kupoval, mohl po otci Heinrichovi (1811-1880) užívat šlechtický titul svobodného pána - rytíře. Již za pouhé 2 roky dne 13. 8. 1883 byl za zásluhy o monarchii císařem Františkem Josefem I. povýšen na barona (viz Oesterreichisches Staatsarchiv, sign. AT-OeStA/AVA Adel HAA AR 196.4).

Rudolf Drasche-Wartinberg v husarské uniformě

Koňské stáje měl nejenom na Lovčím zámečku v Rábech, ale i na dalších místech pardubického velkostatku a na zámku v Pardubicích. Dle fotografie z rodinného archívu barona Drasche se parforsních honů na Pardubicku příležitostně účastnil i se svým synem Rudolfem (na fotografii je v husarské uniformě), kterého lze pravděpodobně ztotožnit s "mladým baronem Drasche" ve vzpomínce Viléma Weisse o hledání místa pro nové tenisové dvorce, jež bylo "nalezeno v bývalém zámeckém příkopě pod zámkem, v krásné zeleni a naprostém klidu. Na místě, kde před světovou válkou míval mladý baron Drasche zimní jízdárnu, postaveny v roce 1923 nové 4 dvorce" pro nově založený tenisový klub LTC Pardubice (viz Pardubicko, vydal ONV a ORO v Pardubicích, [1948], s. 111).

Pro barona Richarda Drasche-Wartinberg byly štvanice a dostihy příležitostí k významným společenským setkáním a obchodním jednáním. Dne 3. 12. 1881 se hon "okolo hradu Kunětického", který zaznamenala i kronika obce Ráby, konal za účasti korunního prince Rudolfa (1858-1889) s chotí Štěpánkou (1864-1965):

Kronika obce Ráby - parforsní hon 3. 12. 1881

Honu na sv. Huberta 3. 11. 1894 se zúčastnil arcivévoda František Ferdinand d'Este (viz Miloš Svoboda: Pardubické parforsní hony, 2003, s. 21-29). V sezóně 1911 se konalo od 2. 10. do 9. 12. celkem 41 honů, jichž se zúčastnilo celkem 952 jezdců. Na Pardubicku byl poslední parforsní hon 6. 12. 1913, neboť tuto tradici přerušila a ukončila 1. světová válka (viz Miloš Svoboda: Pardubické parforsní hony. Pardubice 2003, s. 27-29).

Po princi Emilu Fürstenbergovi (1825-1899), jenž spolu s hrabětem Oktaviánem Josefem Kinským (1813-1896), hrabětem Maxmiliánem Ugartem (1851–1875) a princem Egonen Thurn-Taxisem (1832-1892) stál 5. 11. 1874 u zrodu Velké pardubické steeplechase, parforsní společnost v letech 1877-1913 vedl hrabě Heinrich Larisch-Mönnich (1850-1918). Byl bratrancem prvního majitele Larischovy vily v Pardubičkách (1885) hraběte George Larisch-Mönnicha (1855-1928), který se oženil (a v roce 1896 rozvedl) s císařovninou neteří a důvěrnicí Marií Louise Larisch-Wallersee (1858-1940), jež po tragické smrti korunního prince Rudolfa  v Meyerlingu 1889 upadla  u císařovny v nemilost, neboť věděla o Rudolfově mileneckém vztahu s Mary Vetserovou (1871-1889) a přesto se císařovně o tomto vztahu nikdy nezmínila (viz Jiří Kotyk: Pardubický Zámeček a jeho osudy, 2015, s. 9). Ve své obhajobě zmiňuje, že nový domov v Larischově vile neměla příliš v lásce, neboť se tam k smrti nudila, když pominula sezona lovů (viz Marie Louise Wallersee-Larisch: Paměti důvěrnice císařovny Alžběty. [Líbeznice] 2014, s. 108).

Larischova vila v Pardubicích

V roce 1897 získal Larischovu vilu (1885) hrabě Alfons Henckel von Donnersmarck (1868-1963), o jehož dceři Erice (1900-1974) přejmenované na Miriam von Obermark, o parforsní společnosti s baronem Richardem Drasche-Wartinberg a o jeho Lovčím zámečku v Rábech píše zesměšňujícím a dehonestujícím způsobem poštovní úředník a spisovatel Jan Václav Rosůlek (1894-1958) v bulvární knize Huláni a kavalíři (1928), jejíž děj je situován do Pardubic před začátkem 1. světové války, neboť v létě 1914 byli jezdci i koně z pardubické vojenské posádky většinou povoláni na bojiště (viz Miloš Svoboda: Pardubické parforsní hony. Pardubice 2003, s. 35). Věrohodnost příběhů zkušené sexuální dračice také snižuje skutečnost, že Erice Henckel von Donnersmarck jako představitelce Miriam von Obermark bylo tehdy pouhých třináct let.

Tuto komerčně úspěšnou prvorepublikovou pornografii napadl fotograf Josef Pírka (1861-1942), kterého vylíčil jako podlézavého a patolízalského fotografa Dýchavce, co nakonec skončil v blázinci, a soudní proces nad Rosůlkem vyhrál. Část nákladu byla stažena z prodeje a spisovatel musel zaplatit odškodnění 1500 korun za nactiutrhání (viz Jiří Kotyk: Pardubický Zámeček a jeho osudy, 2015, s. 13).

Ačkoliv publikaci "Huláni a kavalíři" nelze považovat za seriózní pramen, neboť je výsledkem spisovatelových sexuálních fantazií a autor ani nemohl být očitým svědkem popisovaných situací (vzhledem ke svému věku a sociálnímu ukotvení), její negativní vliv na veřejné mínění o životě šlechty před 1. světovou válkou trvá až do dnešní doby.

Luděk Šorm


Pokud máte jakékoliv náměty, připomínky, fotografie, vzpomínky nebo jiné archivní materiály k textu připravované publikace, prosíme, kontaktuje nás na níže uvedené adrese. Děkujeme.

KRÁLOVSTVÍ PERNÍKU, z. s.
V Perníkové chaloupce č. p. 38
533 52 Ráby u Pardubic
Czech Republic
spravce@kralovstvi.cz
(+420) 602 413 134