#07. nové hodnocení

Baron Dr. Richard Drasche-Wartinberg (1850-1923) je v regionální encyklopedii, spravované Klubem přátel Pardubicka, hodnocen negativně: „Byl doktorem filozofie a měl vědecké záliby. Ty se v jeho přístupu k pardubickým památkám neprojevily. Komnaty pardubického zámku byly změněny ve výrobní prostory a sklady. R. 1887 zde začala pracovat obuvnická firma Mischkönigů. V lese pod Kunětickou horou nechal postavit lovecký letohrádek, ale o hrad projevoval zájem jen obchodní, v lomu pod ním nechal lámat kámen až do r. 1905.“ Vedoucí redaktor Týdeníku Pernštejn z tohoto hodnocení vyvodil závěr: "Rozumím tomu tak, že Richard von Drasche-Wartinberg cenné památky v našem kraji spíše devastoval, než aby je rozvíjel" (viz Roman Marčák: Vyšší dívčí, Týdeník Pernštejn, 17. 10. 2022, s. 3).

Je vůbec pravdivé tvrzení, že devastoval "cenné památky"? Byly to tehdy památky v dnešním významu toho slova?

Ačkoliv již 31. 12. 1850 došlo v habsburské monarchii k ustanovení c. k. Centrální komise pro výzkum a zachování stavebních památek, jejímž úkolem bylo ve spolupráci s tzv. konzervátory sestavit soupis památek, poskytovat jim ochranu a poučovat obyvatelstvo o jejich hodnotě (proto například 17. 11. 1875 komise zamítla záměr pardubického zastupitelstva zbourat Zelenou bránu), trosky hradu Kunětická hora se ani přes opakované intervence c. k. konzervátora Františka Schmoranze st. (1814 - 1902) na soupis památek nedostaly, ačkoli se snažil argumentovat srozumitelně (30. 1. 1894): "Už před mnoha lety rozmlouval v úctě podepsaný s bývalým inspektorem panství panem Vraným o stavu a další údržbě této tak zajímavé zříceniny, přičemž rovněž poznamenal, že je velmi důležité a nezbytné, aby byla tato důležitá historická a vlastenecká památka zachována a nemusela padnout za oběť postupující těžbě kamene. Obdržel jsem odpověď: Vždyť se přece po celou dobu, kdy bylo panství Pardubice státní doménou, kámen v hojné míře lámal. Koupili jsme panství se všemi právy. Proč si stát, když je to tak důležité, zříceninu s celou horou neponechal ve svém vlastnictví a nevyhradil si ji k vlastní dispozici?" (viz kolektiv: František Schmoranz st. a rod Schmoranzů ze Slatiňan, Praha 2020, s.377). 

Až ve 20. století byla tato nefunkční zřícenina péčí Muzejního spolku (1880) a Kunětického družstva (1920) dle plánů architekta Dušana Jurkoviče (1868 - 1947) dostavěna, zastřešena a upravena tak, aby nové využití hradních objektů mohlo přinášet zisky k využití pro další opravy a údržbu areálu (viz Miloš Jiroušek: Kunětická hora od středověku po současnost, 2021, s. 24 a 38). Jako kulturní památka byl hrad chráněn teprve od 3. 5. 1958, národní kulturní památkou je od 1. 1. 2002.

Také komnaty pardubického zámku nezanikly z rozhodnutí Dr. Drasche-Wartinberg, ale již za komorního panství po roce 1560, kdy zámek přestal být panskou rezidencí a podléhal stále více komerčním zájmům velkostatku v majetku státu. V 17. století tu byl zřízen pivovar, v 18. století sklad textilní manufaktury, byty vysloužilých důstojníků atd. Původní výbava a výzdoba interiérů zanikla. Dr. Drasche-Wartinberg zámek převzal až v roce 1881, kdy již dlouhodobě sloužil jako sídlo a provozní zázemí pardubického velkostatku a různých úřadů, jak potvrzuje informace tehdy zveřejněná: "Zámek, jenž býval kdysi sídlem mocného a bohatého rodu panského, zavírá v sobě nyní hlavně kanceláře rozličných úřadů státních a vrchnostenských" (viz František Sova: Vynálezci ruchadla,  Pardubice 1883, s. 110). Teprve od 3. 5. 1958 má statut kulturní památky a od konce 20. století prochází velmi nákladnou rekonstrukcí. Od 1. 7. 2010 je také pardubický zámek národní kulturní památkou.

A to je nepochybně dobře, byť koncem 19. století kulturní hodnotu zříceniny hradu i pardubického zámku vnímalo pouze několik vlasteneckých aktivistů. Ostatně hrad Kunětická hora byl marně nabízen komukoliv již od roku 1863 za 80.000 zl. (viz František Karel Potěšil: Kunětická hora, 1936, s. 44), ale až v roce 1881 ho Dr. Richard Drasche-Wartinberg spolu s pardubickým zámkem a celým velkostatkem za 2.020.000 zl. koupil. Jako první byl ochoten zaplatit cenu, kterou prodávající akciová společnost c. k. Rakouský úvěrní ústav pro obchod a průmysl požadovala. Cenu, která neodrážela hodnotu památkovou, ale komerční, vyplývající z hodnoty majetku získaného v roce 1863 v dražbě k úhradě státních dluhů české královské komory. Za to si dnes zasluhuje pranýř anebo pochvalu?

Působení Dr. Richarda Drasche-Wartinberg na Pardubicku v kvasící atmosféře deklarovaných národních zájmů před vznikem Československé republiky (1918) si nepochybně zasluhuje nové kritické zhodnocení, neboť se jednostranně opírá hlavně o dobové novinové články převážně bulvárního charakteru s politickým podtextem boje proti zastánci monarchie (voleného do okresního zastupitelstva a zemskému sněmu) a "dravému cizákovi", jak byl aktivisty Muzejního spolku z Pardubic a nepřáteli tehdejšího státního zřízení Rakousko-Uherska nazván v dobovém tisku (viz Pardubický perník, ročník VII, 26. 10. 1901, s. 3).

Málokdo si umí představit složitost situace: Dr. Drasche-Wartinberg vydražil celý obrovský velkostatek (na území větším než dnešní pardubický okres). Jeho velmi malou součástí byl fungující lom na Kunětické hoře, z něhož majiteli vyplývala povinnost levně dodávat státu (c. k. okresnímu hejtmanství) kameny a štěrk pro potřeby veřejných staveb pardubického okresu, a to dokonce i pod hrozbou oficiálně okresním zastupitelstvem schváleného vyvlastnění soukromého lomu (1896), pokud by velkostatek podlehl tlaku aktivistů a produkci štěrku zastavil (viz Bedřich Skrbek: Hora Kunětická. IN: Časopis společnosti přátel starožitností českých v Praze, 1898, s. 94-95).

Veřejný zájem státní moci tehdy jednoznačně upřednostňoval lámání kamene na opravu silnic před těžko se aktivisticky prosazující památkovou ochranou nefunkčních trosek hradu Kunětická hora, avšak za hlavního zločince není považován objednatel (státní úřad), který na hrad vydal již v roce 1754 demoliční výměr a stanovoval pravidla podnikání, ale ziskuchtivý "cizák", jemuž následně v roce 1963 autoři archivní pomůcky k pardubickému velkostatku dali socialistickou nálepku "cizí kapitalista" (viz Velkostatek Pardubice 1494-1952, SOA v Zámrsku, 1963, číslo ev. listu NAD: 377, číslo archívní pomůcky: 412, s. X).

Byť baron Dr. Richard Drasche-Wartinberg zdařile podnikal na rozsáhlém majetku ("snažil se zlepšiti velkostatek tím, že provedl v letech 1885-1900 odvodnění pozemků bývalých rybníků v katastru mětickém a nemošickém, zřízením odpadů a drenáže trubkové. Podobně provedl Drasche odvodnění větších komplexů pozemků u dvorů Hrobic a Ždánic a melioraci velkých ploch lučních zejména louky Žernovské, Zástavy, Bříství a Na půlových, které přeměnil v louky zavodňovací. Na sterilních neplodných půdách, po vypuštění rybníků vysazeny byly porosty luční, kterýmžto způsobem byla nově zalesněna plocha ca 300 ha pozemků"), což v roce 1921 potvrdil Státní pozemkový úřad (viz Provedení pozemkové reformy na velkostatcích..., vydal Státní pozemkový úřad, 1921, s. 14), veškerá dobová mediální pozornost se soustředila jenom na kontroverzní lámání kamene...

A tak i po letech se můžeme dočíst, že "hlavní hospodářský zájem barona Drascheho na pardubickém panství spočíval v provozování kamenolomu na Kunětické hoře, jehož těžba však byla od konce 19. století, z důvodu ochrany Kunětické hory úřady, omezována" (viz Hana Papežová: Analýza historického vývoje rybníků na Bohdanečsku, ČVUT Praha, 2018). Pokud by autorka tohoto výroku měla pravdu, k realizaci "hlavního hospodářského zájmu" by baronovi stačilo pořídit si samostatně prodávanou Kunětickou horu za "pouhých" 80 tisíc zl., kterou nikdo před ním nechtěl, a nemusel by zbytečně utrácet dalších více než 2 miliony zl. za zbývající část obrovského velkostatku...

Jedná se důsledek dlouhodobého myšlenkového paradigma, z něhož vycházel i dobový turistický průvodce z počátku 20. století: "Odtud stoupáme do blízkého lesa, v němž do r. 1778 bývala daňčí obora. V pravé části plotem ohraničené jest villa bar. Drascheho, který byl vlastníkem Hory Kunětické. Les kryje úpatí její, kde zištná spekulace od r. 1513 lámala kámen, kterážto vandalská činnost trvala až do nedávna. Když shledáno, že všeliké pokračování v ní ohrozilo by znamenitou památku naši, ujaly se povolané kruhy myšlenky zachrániti Kunětickou Horu a vybaviti ji z rukou soukromníka, který nemaje smyslu kulturního byl by zkázu její ještě co nejdříve přivodil. Záchranu tu šťastně provedl Musejní spolek pardubický, který činem tím získal si vděk vší české veřejnosti" (viz Pavel Körbr: Körbrův průvodce po Čechách, sv. 33, 1921, s. 21-22).

Ačkoliv šlechtic byl vystudovaným doktorem filozofie, uznávaným vědcem oboru geologie a malířem přírodních scenérií, na Pardubicku dostal nálepku zločince, co nemá "smyslu kulturního". Aktivisté v roli zachránců nebyli ochotni hrad koupit před rokem 1881, kdy byl určen k prodeji komukoliv, ale až o 40 let později po obrovské mediální kampani, pod tlakem pozemkové reformy a za polovinu původní ceny, co zaplatil "zločinec".

Zatímco Dr. Richard Drasche-Wartinberg koupil hrad za cenu komerční, odvozenou z ekonomické hodnoty práva dlouhodobé těžby kamene pod jeho troskami, dne 28. 1. 1920 ho Muzejnímu spolku prodal za mnohem nižší cenu pouhé kulturní pamětihodnosti (za 86 tisíc korun), a proto mu komerčně výnosné lámání kamene ve smlouvě zakázal. To je logické vysvětlení ustanovení článku č. 3 uzavřené smlouvy, které je jinak těžko pochopitelné v rámci argumentačního paradigmatu aktivistů, dlouhodobě bojujících proti lámání kamene prodávajícím: „Pan prodávající v zájmu zachování hradu si vyhrazuje, že na nemovitostech předmět této smlouvy tvořících nesmí býti lámán kámen, kteroužto výhradu kupující spolek tím spíše plniti se zavazuje, že jest právě v jeho intencích hrad a jeho okolí budoucím věkům zachovati“ (viz Petr Mücke: Jak "Maffie" zachránila Kunětickou horu. Zprávy KPP 1-2 / 2020). K tomu připomeňme, že měnovou reformou 2. 8. 1892 byla zavedena rakousko-uherská koruna  jako polovina předchozího zlatého, a tak dřívějších 80 tisíc zlatých, za které Kunětickou horu koupil, mělo nyní hodnotu 160 tisíc korun. Ostatně výhodnost smlouvy pro zvláště Muzejní spolek, a tedy na úkor barona Dr. Richarda Drasche-Wartinberg, potvrdil následně i Státní pozemkový úřad: "Památný zámek pardubický a Kunětická Hora byly již roku 1920 odevzdány Musejnímu spolku v Pardubicích, který tyto objekty výhodně získal, čímž uchování těchto památek budoucím věkům jest zajištěno“ (viz Provedení pozemkové reformy na velkostatcích..., vydal Státní pozemkový úřad, 1921, s. 15-16).

Dr. Richard Drasche-Wartinberg se tedy vlastně zasloužil o první smluvně zajištěný zákaz lámání kamene pod troskami Kunětické hory k její záchraně pro budoucí generace a osobně zaplatil rozdíl mezi komerční cenou pořizovací a nekomerční cenou prodejní.

Smluvní ujednání o zákazu lámání kamene mělo smysl, přestože Muzejním spolkem nebylo z počátku dodržováno, neboť k úplnému zastavení těžby nedošlo hned po změně majitele: "Pracovalo se zde dokonce ještě ve 20. letech 20. století, kdy už Kunětickou horu vlastnil Muzejní spolek, ale kámen byl lámán v dostatečné vzdálenosti od hradu na místě stanoveném po dohodě s památkovým úřadem nebo byly zpracovávány volně ležící balvany" (viz Petr Mücke: Kunětické družstvo. Východočeský sborník historický 14, 2007, s. 147). Tržby spolek potřeboval a veřejnosti přijatelné odůvodnění se našlo...

Dlouhodobé snahy o dehonestaci barona Dr. Richarda Drasche-Wartinberg, které vyvrcholily za 1. republiky v bulvární knize Huláni a kavalíři (1928) poštovního úředníka a spisovatele Jana Václava Rosůlka (1894-1958), v níž autor barvitě vylíčil zřejmě smyšlené sexuální orgie v Lovčím zámečku v Rábech, nelze považovat za fakta, neboť autor vzhledem ke svému věku a sociálnímu ukotvení ani nemohl být očitým svědkem popisovaných situací.

Luděk Šorm


Pokud máte jakékoliv náměty, připomínky, fotografie, vzpomínky nebo jiné archivní materiály k textu připravované publikace, prosíme, kontaktuje nás na níže uvedené adrese. Děkujeme.

KRÁLOVSTVÍ PERNÍKU, z. s.
V Perníkové chaloupce č. p. 38
533 52 Ráby u Pardubic
Czech Republic
spravce@kralovstvi.cz
(+420) 602 413 134