#12. dozvuky monarchie
Ačkoliv se od 9. 10. 1922 stal novým vlastníkem Lovčího zámečku vrchní ředitel Moravské agrární a průmyslové banky František Aschenbrenner (1874-1942) s chotí Marií, ve veřejném prostoru byl častěji připomínán dřívější majitel Dr. Richard Drasche-Wartinberg (1850-1923). Povětšinou negativně.
Josef Sakař (1870-1937) je nepochybně renomovaný historik, avšak ani on se neubránil myšlenkovému zkratu, když nezpůsobilost historických komnat pardubického zámku pro návštěvu korunního prince na podzim roku 1881 dává do přímé souvislosti s Dr. Richardem Drasche-Wartinberg, jenž je koupil jako provozní zázemí velkostatku teprve v červnu téhož roku: "Arcikníže Rudolf sledoval hon na jelena koňmo, princezna Štěpánka v povoze. Večer odjeli hosté do Kladrub. Historické komnaty památného zámku Pardubského byly již toho času pro ladnější pobyt nezpůsobilé, jsouce od r. 1881 i s ostatním panstvím majetkem svobodného pána Dra Richarda Drasche z Wartinbergu za cenu 2 milionů zlatých. Dokonalou zkázu vzaly pernštejnské pokoje r. 1887, když nastěhovala se do zámku obuvnická továrna Mischkönigů. Nevhodné opravy dovršily potom i zkázu zámku na venek" (viz Josef Sakař: Dějiny Pardubic nad Labem, díl I. část 2., Pardubice 1923, s. 249). Přitom již 40 let před tímto hodnocením (v době, kdy Dr. Richardem Drasche-Wartinberg velkostatek vydražil) bylo publikováno, že "zámek, jenž býval kdysi sídlem mocného a bohatého rodu panského, zavírá v sobě nyní hlavně kanceláře rozličných úřadů státních a vrchnostenských" (viz František Sova: Vynálezci ruchadla, Pardubice 1883, s. 110). Josef Sakař byl významným činitelem Muzejního spolku (viz Martina Sudová: Josef Sakař – život a dílo kněze, pedagoga a historika. Jihočeská univerzita, České Budějovice 2017, s. 45) a nikdy se nedokázal oprostit od jeho nepravdivého argumentačního paradigma proti tehdejšímu majiteli velkostatku.
Pět let po smrti Dr. Richarda Drasche-Wartinberg v Inzersdorfu u Vídně, kde je dosud pochován v rodinné hrobce, se o něm, Lovčím zámečku v Rábech a parforsní společnosti nejvíce zesměšňujícím a dehonestujícím způsobem vyjádřil poštovní úředník a spisovatel Jan Václav Rosůlek (1894-1958) v bulvární knize Huláni a kavalíři (1928).
Tuto komerčně úspěšnou prvorepublikovou pornografii napadl fotograf Josef Pírka (1861-1942), kterého vylíčil jako podlézavého a patolízalského fotografa Dýchavce, co nakonec skončil v blázinci, a soudní proces nad Rosůlkem vyhrál. Část nákladu byla stažena z prodeje a spisovatel musel zaplatit odškodnění 1500 korun za nactiutrhání (viz Jiří Kotyk: Pardubický Zámeček a jeho osudy, 2015, s. 13). Důvod je zřejmý: "Parforsní hony (štvanice na jelena) byly tradiční společenskou událostí smetánky rakousko-uherské společnosti, která vždy na podzim probouzela ospalé provinční maloměsto z jeho poklidu. Pírka miloval tento "velký svět" šlechty, ušlechtilých koní a dostihů, ale nadevše miloval přírodu. Dokládá to velká řada dochovaných skleněných negativů s přírodními motivy, které svým fotografickým přístrojem neúnavně zachycoval. Hony a příroda, to byly oblasti, ve kterých dal naplno zaznít své citovosti, oblasti, která patří k vrcholům jeho tvorby. To už není pouhé živnostenské fotografování, zde jsme i po stu letech zasaženi mistrně zachycenou prchavou náladou okamžiku. Ze snímků vyzařuje atmosféra honů s nostalgickou vůní podzimu a dýmem ohníčků. Sledujeme skupiny jezdců sjíždějících se k meetu, zastavením na loukách posetých listím, smečku psů v brodu, honební společnost na zablácených cestách s přihlížejícími otrhanými zvědavci a konečně halali jako vyvrcholení... A náhle si uvědomíme, že máme před sebou vlastně i silný dokument sociální" (viz Lubomír Netušil a kolektiv: Pardubický fotograf Josef Pírka, Pardubice 2015, s. 6). Není divu, že "Dvorního fotografa vévody nassavského" (1888) a "c. k. dvorního fotografa" (1899) Pírku tento pornoromán mladého spisovatele, jenž měl zcela jiné životní hodnoty a liboval si v líčení válečných hrůz i mravního bahna, urazil.
Kniha se stala i předmětem interpelace na ministra spravedlnosti ze dne 13. 12. 1928 (viz archív PSP ČR, 1925-1925, tisk 1964/IV.): "Spisovatel Jan V. Rosůlek v Pardubicích vydal nákladem firmy Josef R. Vilímek v Praze nejdříve prvé a pak druhé vydání románu "Huláni a kavalíři", který byl vytisknut v tiskárně Vilímkově. V něm líčen je způsob života rakouských důstojníků jezdeckých v Pardubicích a kavalírů, kteří do Pardubic dojížděli na parforsní hony a koňské dostihy. Některými statěmi tohoto románu cítí se býti na své cti dotčen fotograf Josef Pírko v Pardubicích, který se domnívá býti vypodobněn románovou postavou fotografa Dýchovce a tím vydán veřejně posměchu. - Fotograf J. Pírko podal proto dne 16. května 1928, prostřednictvím JUDra Václava Hrbka v Pardubicích zemskému co trestnímu soudu v Praze trestní oznámení na spisovatele J. V. Rosůlka, v němž se domáhá jeho odsouzení a potrestání pro přečin proti bezpečnosti cti. Trestní oznámení jest u zemského trestního soudu v Praze protokolováno dne 18. května 1928 pod. čís. T. Z. XIV 861/28/K 1. Proti tomuto trestnímu oznámení podal spisovatel J. V. Rosůlek, prostřednictvím JUDra Viléma Sýkory, advokáta v Chrudimi, dne 4. července 1928 písemné vyjádření, v němž popírá, že by románovou figurkou fotografa Dýchovce byl míněn fotograf Josef Pírko z Pardubic. Zemský trestní soud v Praze dal po trestním oznámení fotografa Josefa Pírko v Pardubicích příkaz k zabavení všech výtisků Rosůlkova románu "Huláni a Kavalíři" v pardubických knihkupectvích a rovněž k zabavení této knihy v Praze i ve všech knihkupectvích v republice Československé.Zabavení románu, aniž bylo prokázáno, že románovou figurkou dvorního fotografa Dýchavce je míněn žalující fotograf Josef Pírko, považujeme za neoprávněné, neodůvodněné a jednostranné, jež může naši justici v očích čsl. veřejnosti jen sesměšniti, protože by to byl snad případ první a úplně ojedinělý, aby byl takový román zabaven pro domněnku nějaké osoby živoucí, že ta neb ona typická románová figurka hodí se na ni jestliže ona podá trestní oznámení. Kdyby tato praxe měla najíti následovníků, musil by býti snad každý román zabaven a spisovatelé by vůbec nemohli žádného díla napsati z obavy, že se vždy může najíti jedinec, který tu neb onu figurku románovou bude potahovati na sebe a bude se cítiti na cti dotčen. To by znamenalo znemožniti spisovatelství vůbec a došli bychom k poměrům, že by v našem státě nemohly býti spisovány, tištěny a vydávány ani nevinné pohádky pro děti, poněvadž i v nich možno nalézti nějaký typ, který ať v dobrém nebo špatném slova smyslu by se hodil na nějakou osobu živoucí, která by se mohl cítiti na cti uražena a žádati zabavení knihy.Případ Rosůlkův vyvolal v celé spisovatelské obci našeho státu bez rozdílu národnosti značné vzrušení, úžas a také odpor proti takovéto drastické inkvisici spisovatelů, která je s to zahrabati písemnictví a znemožniti spisovatelskou činnost vůbec. Případ také dokazuje přímo nemožnou censurní praxi v našem státě. Zde zabaví se celý román, umělecké dílo, protože se zdánlivě cítí na cti uražena soukromá osoba, spíše ovšem se zdá, proto, že se nemilosrdně, ale spravedlivě tepají zlozvyky, život a chování rakouských jezdeckých důstojníků a vysoké šlechty, kteří se v našem státě ještě těší mnohé skryté sympatii a ochraně. Poněvadž však není odvahy z tohoto důvodu román konfiskovati, dává k tomu trestní oznámení pan Jos. Pírko vítanou záminku a příležitost, aby tyto privilegované stavy bývalé monarchie, mohly býti i v naší demokracii chráněny. - Naproti tomu censura denně propouští sta urážlivých článků v denním i jiném tisku na význačné osobnosti našeho státního a veřejného života i na samotnou hlavu státu, v nichž jsou tyto osoby přímo a otevřeně uráženy a nikoliv smýšlenými románovými figurkami. - Poněvadž se však zde zabavuje II. vydání románu, který bezzávadně prošel pražskou censurou a jehož prvé vydání bylo v krátké době rozebráno a i II. vydání prošlo bezzávadně censurou, vrhá se tím prapodivně světlo na naši justici, jejíž dobrou pověst naprosté nestrannosti, neodvislosti a spravedlnosti hájiti, jest první a nejsvětější povinností pana ministra spravedlnosti:
1) Jest pan ministr ochoten ihned zrušiti konfiskační nález zemského zemského trestního soudu v Praze o zabavení románu "Huláni a kavalíři" spisovatele J. V. Rosůlka, u Vilímka vydaného?
2) Jest pan ministr ochoten působiti k tomu, aby přestaly podobné výstřelky censurní praxe, uvedené v této interpelaci?
3) Jest pan ministr ochoten sděliti podepsaným, co v této věci učinil, aneb hodlá zaříditi?"
Ministr spravedlnosti Robert Mayr-Harting (1874-1948) odpověděl dle 19. 2. 1929: "Josef Pírka, fotograf v Pardubicích podal u zemského trestního soudu v Praze trestní oznámení a později obžalobu proti Janu V. Rosůlkovi, úředníku poštovního ředitelství a spisovateli v Pardubicích pro přečin urážky na cti podle §§ 488, 491 tr. z. a § 1 zákona z 30. května 1924, č. 124 Sb. z. a n., ježto v románu shora uvedeném je způsobem, urážejícím jeho čest, persiflován v podstatě fotografa Josefa Dýchavce, znameními a popisem na něho se hodícím v různých místech knihy. K návrhu soukromého žalobce Josefa Pírky nařídil zemský trestní soud v Praze podle § 487, 2. odst. tr. ř. zabavení výtisků jmenované knihy u různých knihkupců, soukromým žalobcem oznámených. Jde tedy o rozhodnutí neodvislého soudu, do něhož nemůže ministr spravedlnosti, hledě k ustanovením §§ 96 a 98 ústavní listiny zasahovati a které může, pokud zákon to dovoluje, přezkoumati, po případě měniti jen nadřízený soud, když se strana k němu včas opravným prostředkem obrátí. Nejde tu tedy o žádný zákrok státní tiskové policie a veškeré důsledky, jež páni interpelanti z této domněnky odvozují, postrádají proto jakéhokoliv podkladu. Nemám proto zákonné možností k opatřením interpelaci žádaným" (viz archív PSP ČR, 1925-1925, tisk 2123/XXIII.)
Z dobové recenze: "Rosůlek probral ve svých povídkách a románech snad již se všech stránek vojenský život za světové války i po ní, na různých frontách i v legiích i v „zázemí“. Těžko už zde přinésti něco nového, a proto ve svých posledních prácích vypravuje jen s neobyčejnou, Jana Vrbu připomínající vytrvalostí řadu obsahově zajímavých příběhů z válečného ovzduší, a množstvím často opravdu životně kreslených postav i napínavých scen vyhovuje touze takových čtenářů, kteří se chtějí poutavým způsobem hodně mnoho dovědět o válečných poměrech a citově se vzrušit líčením lidského utrpení nebo útisku, ctností i nepravostí. Překotnost, s jakou chrlí své knihy, nedovoluje nadanému jinak spisovateli zpracovati hlouběji bohatý materiál a často působí neblaze i na jeho slovesnou formu. Nadto kazí nejednou jeho romány záliba v líčení všelijakých špatností a zrůdností, mravního bahna, jakého ovšem nalezl mnoho právě ve vojenském životě. Z uvedených tří posledních knih platí to zvláště o druhé („Huláni a kavalíři“), kde vyličuje zhýralý život rakouských důstojníků a kavalírů v pardubické posádce těsně před válkou" (viz ed. Pavel Vychodil, časopis Hlídka, Brno 1929, s. 19).
Román Huláni a kavalíři "má pornografický charakter, líčí sexuální orgie a prostituci. Právě prostituce se stala nejen v Pardubicích velkým problémem vzhledem k šíření pohlavní nákazy v podobě kapavky či syfilis. Nejohroženější byli vojáci, kteří prostitutky vyhledávali. V době první republiky, kdy vyšel Rosůlkův román, byla prostituce zakázána" (viz Martina Halířová: Lehké děvy to v Pardubicích neměly lehké. In: Kaleidoskop, Zpravodaj VČM Pardubice 2019, s. 8).
Tuto publikaci nelze považovat za seriózní pramen, neboť je výsledkem spisovatelových sexuálních fantazií a autor ani nemohl být očitým svědkem popisovaných situací (vzhledem ke svému věku a sociálnímu ukotvení), přesto její negativní vliv na veřejné mínění o životě šlechty před 1. světovou válkou trvá až do dnešní doby.
Luděk Šorm