#23. zabráno pro KLV
V druhé polovině 2. světové války byl Lovčí zámeček (1882) v Rábech v protektorátu Čechy a Morava zabrán německými úřady pro ozdravné pobyty na venkově pro evakuovanou mládež (Kinderlandverschickung - KLV) pod vedením příslušníků Hitlerovy mládeže (Hitlerjugend - HJ). Nacistické elity považovaly protektorátní území pro německé evakuované děti za dostatečně bezpečné a potravinami dobře zásobované. Na území Protektorátu bylo proto evakuováno přibližně 350 000 německých dětí ve více než 400 táborech KLV (viz Radka Šustrová: Pod ochranou protektorátu. Praha 2012, s. 193). Zábor soukromého majetku wehrmachtu a státním úřadům umožňoval říšský služební zákon (Reichsleistungsgesetz), nájemní "smlouva" byla uzavírána na dobu neurčitou a majitel nemovitosti ji nemohl ani odmítnout, ani vypovědět. Vedení tábora KLV a jeho odborný personál tvořili výhradně Němci, pomocné práce zastávaly např. v kuchyni české kuchařky. Ostatním civilním osobám byl vstup do táborů za každých okolností zakázán. "Tábory KLV na území protektorátu tak představovaly samostatná uzavřená prostředí, jež sice využívala zejména místního klidného zázemí, jaké by podle úřadů domovská města dětem dopřát nemohla, avšak jinak zde byl život zcela ritualizován a přeměněn na službu pro národ" (viz Radka Šustrová: Pod ochranou protektorátu. Praha 2012, s. 135). Děti se během svého pobytu pohybovaly, až na výjimečné případy, téměř výhradně v areálu tábora. Opustit tábor samotné nesměly a kontakt s místním obyvatelstvem byl zakázán.
Svědectví o dvouletém pobytu (1943-1945) při táboru KLV v Rábech vypověděl jeho přímý účastník Horst Rübenkamp (narozen 13. 1. 1932). Vzpomíná, že po velkém bombardování průmyslového města Essen, při kterém z jejich čtyřpatrového domu zůstala jen hromada suti, byl 25. 3. 1943 společně s 2.000 dalšími dětmi a jejich učiteli evakuován do bezpečného Protektorátu Čechy a Morava. Cestou je rozdělili na jednotlivé KLV tábory. Že byl spolu s 60 chlapci poslán na dva roky do tábora KLV v Rábech u Pardubic, považuje za velké štěstí a za nejlepší léta jeho mládí. S sebou neměl nic kromě pantoflí, pyžama, kabátu a čepice, uložené v krabici od bot, skoro jako náhradu za kufr. Byly to jeho jediné věci, nic víc. Byli tam oblečeni do uniforem - letních i zimních, kterých prý bylo dostatek. Bylo mu jen jedenáct let.
Dopolední vyučování tábora KLV v Rábech (1944), pes patřil správci objektu Jaroslavu Sudkovi
V Rábech měli pravidelný a přísně dodržovaný denní režim. Před snídaní bylo předepsáno ranní cvičení a po snídani vyučování od 8:00 do 12:30 hodin. Měli dva učitele, kteří museli zvládnout všechny předměty, což se jim dařilo velmi dobře. Oběd byl zajištěn s učiteli. Celé dopoledne měli na starosti učitelé. Po obědě zbývala ještě 1 hodina na domácí úkoly. A pak přišli na řadu takzvaní velitelé oddílů od 2:30 do 7:00, byli to 16 až 20letí kluci z Hitlerjugend. Pak to začalo: Buď pochodovali, učili se písničky nebo hráli hry v terénu. Navíc tam byl na odpoledne tzv. vedoucí táborového družstva, 17 nebo 18letý příslušník Hitlerjugend s výcvikem v nacistické speciální škole. To byl tvrdý pes. Vždy kontroloval pokoje a skříňky. Krátce před koncem roku 1944 udal gestapu učitele jenom proto, že prý řekl, že válku prohráváme. Gestapo učitele sebralo a nikdo neví, co se s ním stalo. Jednou týdně přicházeli dva důstojníci z nedaleké posádky v Pardubicích a vyprávěli o svých skutcích. Děti ve věku 10 - 13 let poslouchaly okouzleně a nemohly se dočkat další návštěvy. Absolvovaly předvojenský výcvik s karabinami a lehkými kulomety! Bylo to šílenství!
Evakuovaní školáci z tábora KLV v Rábech na návštěvě Prahy (1944)
Přesto na období od dubna 1943 do dubna 1945 vzpomíná jako na bezstarostný a poučný čas. Nemuseli hladovět, i když jídlo tam bylo dost jednotvárné. Často bylo savojské zelí a brambory, vařené brambory, aby bylo co nejméně odpadu. V době jídla byl přísný režim. Doby jídla byly dodržovány přesně, jeden vpochodoval do jídelny a postavil se před své obvyklé místo. Místo modlitby jeden z nich pronesl rčení, které pokaždé končilo výrokem: Jezte, jezte každý, co umí – všichni, jděte do toho. Během jídla bylo zakázáno mluvit. Pokud někoho přistihli při řeči, musel se postavit za židli a jíst ve stoje. Byli v krásném prostředí, daleko od hrůz války, nemuseli se schovávat před bombardováním. V tomto táboře prý o válce v té době slyšeli poměrně málo. Byli udržováni v přesvědčení, že Wehrmacht stále všude vítězí a že konečné vítězství je blízko.
O to větší překvapení je čekalo 10. dubna 1945. Po dopoledním vyučování jim oznámili: Sbalte si věci, jedeme domů. Byli rádi, že se po dvou letech konečně vrátí. Sbalili si kufry a tašky a šli 8 km se zavazadly na vlakové nádraží ve městě Pardubice. Tehdy ani nevěděli, že jejich vlast, oblast Porúří, už dávno obsadili Američané. Z domova neměli zprávy celé měsíce, protože dopisy adresátům nikdy nedorazily. První deziluzi zažili na nádraží – už začali tušit, že jde o útěk, protože z rozhovorů s dospělými usoudili, že ruská armáda už obsadila Horní Slezsko a je na cestě na západ. Vlak byl připraven k odjezdu, ale už byl více než plný. Byla jim přidělena pouze 3 kupé pro 60 chlapců a 5 dospělých. V kupé bylo obvykle místo pro 8 osob. A tak ti, kteří nenašli místo na sedadlech, leželi na podlaze a v uličkách. Všechna zavazadla, která s sebou pracně vláčeli 8 km, prý byla k radosti českého obyvatelstva ponechána na nádraží... (viz Horst Rübenkamp: Evakuierung aus der Tschechei, http://unser-quartier.de/zzb-muelheim/2019/08/evakuierung-aus-der-tschechei/).
Přímý účastník tábora KLV v Rábech, tehdy dvanáctiletý Horst Rübenkamp, zmínil, že v roce 1944 jejich učitele sebralo gestapo. To mělo v nedalekých Pardubicích významnou expozituru již od 16. 3. 1939 (v budově poštovního ředitelství v centru města) a od roku 1940 do konce války spadalo přímo pod řídící úřadovnu gestapa v Praze (viz Markéta Drobná: Služebna gestapa v Pardubicích 1939-1942, Masarykova univerzita, Brno 2017, s. 31). Jeho zaměstnanci i konfidenti nesou odpovědnost za tisíce zatčených a stovky zavražděných osob, zvláště v souvislosti s činností skupiny SILVER A a vypálením osady Ležáky (1942). Prozatím ale neznáme podrobnosti udání, kterému čelil i tehdejší správce objektu Jaroslav Sudek (viz SOkA Pardubice, NAD 321 MNV Ráby 1945-1990, inv. č. 134 Zámeček č. p. 38, evid. kt 5, ukl. č. 19, dokument ze dne 7. 6. 1945).
Paní Miroslava Hlaváčková, jež se narodila 1. 9. 1926 manželům Čihákovým v Lovčím zámečku, tam za války vypomáhala v kuchyni. Při rozhovoru s Petrem Šormem v roce 2013 hezky vzpomínala zvláště na velmi milou a příjemnou majitelku Miloslavu Sudkovou, zatímco manželka správce Jaroslava Sudka se jí jevila jako odměřená dáma. Zvláště ji zaujalo, že při nastěhování KLV zmizelo z Lovčího zámečku krásné vybavení pokojů, které vystřídaly vojenské palandy na spaní evakuovaných kluků. Němců se bála a snažila se jim vyhýbat, byla svědkem násilného uvázání malého školáka k psí boudě, a to velkým řetězem kolem krku tohoto dítěte, přičemž starší příslušníci Hitlerjugend do boudy bušili klacky. Uvázaný kluk brečel... (viz zvukový záznam rozhovoru ze 17. 6. 2013).
Psí bouda před č. p. 58 u Lovčího zámečku v Rábech (zima 1940)
Je zajímavé, že kronika obce Ráby dva roky trvající umístění tábora KLV do Lovčího zámečku nijak nezmiňuje. Zřejmě proto, že působil jako zcela uzavřené "vězení" pro malé děti uprostřed lesa za obcí bez jakéhokoli kontaktu s místním obyvatelstvem. Tábory KLV ani nebyly cílem českých odbojářů (viz Radka Šustrová: Pod ochranou protektorátu. Praha 2012, s. 134).
Ostatně kronika život obce v době války zachycuje velmi stručně: požáry usedlostí, změny v osídlení obce (přestěhování, narození, úmrtí), podrobněji o divadelních představení místních ochotníků v roce 1941, o odmítnutí nabídky na připojení obce k městu Pardubice v roce následujícím a že v roce 1943 Ráby řešily výběr školy pro děti z obce. Zápis z roku 1944 připomíná doporučení, aby se obyvatelé v případě leteckých náletů (více viz Šárka Květonová: Bombardování Pardubic v roce 1944 a jejich obnova. UJEP v Ústí nad Labem 2020) schovávali v blízkém lese (o tom se zmiňuje i pamětnice Miroslava Hlaváčková ve výše uvedeném rozhovoru), a pokračuje: "Ke konci roku jest v obci Němčice umístěna pracovní četa tzv. "Totova organisace", která má za úkol klásti na komunikacích zátarasy proti postupující Sovětské armádě, která postupuje vítězně od východu, a to dosti rychle za ustupující "neporazitelnou" již značně zdecimovanou nacistickou armádou. Že by již docházel dech a zmizel sen o nadvládě nad Evropou?!" Kronika obce dále uvádí, že počátkem roku 1945 se v Rábech umístilo několik důstojníků SS Totovy pracovní organizace v hostinci U Formanů a několik pracovníků z řad jugoslávských zajatců v hostinci U Vachků, jak vznikla místní skupina odboje pod vedením starosty Františka Černíka a jaké byly v Rábech a Němčicích poslední dny války (viz Kronika obce Ráby, s. 46-47).
Tábor KLV užíval i nedaleký hrad Kunětická hora: "Poslední dva roky byl na hradě v létě ubytován tábor německé mládeže,
která zde způsobila četné škody, zejména v sadech, na nábytku a rozbitím do olova zasklených oken v Rytířském sále, vyčíslené na 1.859 říšských marek. Snaha domoci se na německé straně náhrady však s blížícím se koncem války vyzněla do ztracena" (viz Petr Mücke: Kunětické družstvo. Historie záchrany významné přírodní a kulturní památky. In: Východočeský sborník historický 14, 2007, s. 178).
Luděk Šorm